Dokumenty byl vydán v katarském hlavním městě Dauhá, kde sídlí současné exilové vedení organizace v čele s dlouholetým vůdcem Chálidem Mišálem.
Oproti původní chartě totiž už dnešní Hamás nemluví o Palestině v hranicích z roku 1948 (tzn. včetně izraelského území), ale „jen“ o hranicích palestinských území po roce 1967. Má tedy na mysli Západní břeh a pásmo Gazy, tedy území, na kterých má dle principů mírového procesu z 90. let vzniknout Palestinský stát a které také za Palestinu oficiálně považuje i největší vnitřní politický soupeř Hamásu – hnutí Fatah.
Jedním dechem sice Hamás i v novém textu dodává, že Izrael a sionismus zůstávají jeho úhlavním nepřítelem a principy mírového procesu nadále neuznává, ale v kontextu dlouhodobé neústupnosti Hamásu je i výše uvedené výraznou změnou.
Řetězec politických krizí
Každý se jistě zeptá, proč se dnešní Hamás snaží působit smířlivěji a je-li je za těmito snahami možné hledat upřímnost? Tu bude pochopitelně možné posoudit až na základě konkrétních kroků, nicméně důvodů chovat se jinak má dnešní Hamás opravdu hodně. Minimálně od roku 2006 se totiž nachází ve stále se rozšiřujícím řetězci politických krizí: Po roce 2006, kdy Hamás překvapivě vyhrál palestinské volby, se prudce zhoršily jeho vztahy s Fatahem, který se nechtěl vzdát svých politických pozic.
Marek Čejka Marek Čejka je politolog, právník a přední český expert na blízkovýchodní problematiku. Historii izraelsko-palestinského konfliktu a obecně vztahů politiky a náboženství vyučuje na několika vysokých školách. V minulém roce absolvoval stáž na teologickém institutu Hartford Seminary v americkém Connecticutu. Specializuje se na oblast Blízkého východu. Je mimo jiné autorem úspěšné knihy „Izrael a Palestina“ či „Encyklopedie blízkovýchodního terorismu“. Své názory publikuje rovněž na blogu |
Tento konflikt mezi Fatahem (ovládajícím Západní břeh) a Hamásem (silným zvláště v pásmu Gazy) má pak dlouhodobě spíše prohlubující se tendenci. Hamásu svitla v roce 2012 naděje na posílení, když se v Egyptě stal na krátký čas prezidentem Mohamed Mursí, který Hamás podporoval. V roce 2013 však přišla studená sprcha maršála Sísího, který Mursího sesadil a uvěznil.
Další velkou komplikací pro Hamás se stalo dění v Sýrii, kde jeho exilové vedení dlouho využívalo damašského azylu pod ochranou Bašára Asada. Jenže Hamás začal v roce 2011 asadovskou kontrarevoluční politiku kritizovat a syrský prezident velmi brzy své hosty vypoklonkoval. A nelze samozřejmě zapomínat ani na dlouhodobý konfliktní vztah s Izraelem, který Hamás v minulosti často přiživoval a jehož důsledky byly následně pro prosté obyvatele Gazy velmi tvrdé.
Hamás ani v novém dokumentu nezmiňuje nic o uznání legitimity Izraele, přesto v novém textu najdeme alespoň snahu zahladit odkazy na antisemitismus, který v 80. letech Hamás někdy doslova převzal z evropského prostředí. To dobře ukazuje zvláště tato pasáž původní Charty z roku 1988:
„Ekonomickými prostředky ovládli Židé svět, nechal vypuknout revoluce (francouzskou, ruskou). Zednáři, rotariáni, Lions club, B ́nai B ́rith atd. jsou zodpovědní za rozklad společnosti...“.
V textu z roku 2017 naopak můžeme najít toto tvrzení:
„Hamás má za to, že je v konfliktu se sionistickým projektem, nikoliv s židy kvůli jejich náboženství. Hamás nebojuje s židy, protože jsou židé, ale s (židovskými) sionisty, kteří okupují Palestinu. Ale jsou to právě sionisté, kteří neustále identifikují židovství a židy s jejich koloniálním projektem a jeho ilegální existencí.“
Některé další nové pasáže pak jako kdyby byly vystřižené z manifestu nějaké současné lidskoprávní či feministické organizace:
„Hamás odmítá útlak jakékoliv lidské bytosti nebo podkopávání jeho či jejích práv na nacionalistickém, náboženském či sektářském základě.“ ... „Role palestinské ženy je zcela fundamentální v procesu tvorby současnosti i budoucnosti, ostatně jako tomu bylo během palestinské historie vždy. Žena má rovněž stěžejní roli v odporu (vůči okupaci), osvobození a v budování politického systému.“
Nástup pragmatiků?
V praxi to samozřejmě nemusí znamenat reálný respekt k judaismu ani feministickým hodnotám ze strany Hamásu. V tomto kontextu je třeba mít na paměti, že Hamás nebyl nikdy monolit a že v něm vedle tvrdých fundamentalistů a extrémistů působili i velcí pragmatici. A ti dnes zřejmě získávají v hnutí větší vliv.
Dobře si tak uvědomují, že Hamásu prospěje, pokud se pokusí sejmout otěže antisemitismu a fundamentalismu, které na sebe sám navlékl nejen svými činy, ale i původním textem své Charty z roku 1988. Ovšem daleko důležitější než text na papíru bude, zda Hamás skutečně začne nějak svá tvrzení reflektovat i v reálné politice.
Rovněž stojí za pozornost, že Hamás také v novém dokumentu vůbec nezmiňuje vazbu na egyptské Muslimské bratrstvo, jehož filozofií se inspiroval. To je zřejmě rovněž výraz pragmatismu – Hamás totiž potřebuje nejen klid na izraelské hranici, ale také dobře vycházet s egyptským režimem. A ten je v současnosti veden maršálem Sísím, který byl klíčovou osobou při sesazení prezidenta Mursího.
Přitom Mursího establishment vzešel právě z řad Muslimského bratrstva, od něhož se tak dnešní Hamás snaží spíše distancovat. Ostatně – jak zmiňuje i aktuální česká publikace na téma Muslimského bratrstva – současné Bratrstvo není zdaleka nějakým tajným celosvětovým muslimským spiknutím organizujícím například uprchlickou krizi, jak před časem zmínil Miloš Zeman. Spíš naopak – velmi se odlišuje podle toho, v jaké konkrétní muslimské zemi působí a jeho jednotlivé frakce jsou navzájem už propojené pouze symbolicky, pokud vůbec. Navíc Hamás není zdaleka jedinou jeho odnoží, která se pokusila vydat samostatnou cestou. Nedávno se třeba dědictví Muslimského bratrstva pokusila zbavit i tuniská strana Al-Nahda.
Hamás má určitě řadu důvodů měnit se a čas brzy ukáže, jak jsou tyto snahy upřímné. Vcelku dle očekávání izraelský premiér Netanjahu nové prohlášení Hamásu odmítl jako „kouřovou clonu“ nad jeho pravými úmysly. Z jeho pohledu je to celkem logické, protože Netanjahu tradičně využívá extrémismu Hamásu nejen k činění drakonických opatření proti Palestincům, ale i k ústupkům vůči vlastní radikální pravici a osadníkům, či k nadbíhání zbrojařským a bezpečnostním lobby.
Pokud by se nyní Hamás i v reálu umírnil, Netanjahu by pro svou tradiční politiku mohl začít ztrácet půdu pod nohama. Ta už je ostatně dlouho kluzká ve stínu jeho různých politických skandálů. A pak nelze samozřejmě zapomínat i na nevypočitatelný faktor „velkého bílého otce ve Washingtonu“ – Donalda Trumpa, který může vnést do izraelsko-palestinských vztahů novou dynamiku.
Izraelci rétorice Hamásu příliš nevěří:
2. května 2017 |
