Hovořili o „historii vzájemných vztahů, dnešním dni i perspektivách spolupráce“. Nevyhnuli se ani „situaci na Korejském poloostrově a vyměnili si názory na to, co je třeba udělat, aby situace měla dobrou perspektivu na zlepšení“. Toto konstatování by se mohlo dostat do učebnic jako klasický příklad diplomatického prohlášení, jehož hlavním cílem je dělat dojem, že něco říká a přitom neprozradit nic podstatného.
S trochou zdravé skepse je možné účel vrcholné schůzky formulovat tak, že se oba vůdci chtěli dostat na první stránky světových médií v roli racionálních politiků, snažících se přispět k řešení reálně existujícího a velmi závažného problému denuklearizace Severní Koreje.
Hlavní zápletkou pak bylo, zda se Moskva přece jenom odhodlá na Pchjongjang opravdu zatlačit a tím přispět ke skutečnému řešení uvedeného problému, nebo bude pokračovat ve své politice tiché podpory severokorejského režimu v jeho krocích, ohrožujících světový mír.
Připomeňme si, že Severní Korea pracovala na vývoji jaderné zbraně od šedesátých let minulého století a to s vydatnou pomocí Sovětského svazu a Číny. Země nejprve vyslala do světa své odborníky, aby získali co největší znalosti v oblasti jaderné fyziky. To za opakovaného ujišťování, že její jaderný program má pouze mírové cíle. Svůj zájem na vytvoření jaderné zbraně přestal režim skrývat teprve po získání nezbytného know-how.
V 80. letech už bylo jasné, že Pchjongjang disponuje řadou technologií, využitelných k vytvoření jaderné zbraně, což začalo znepokojovat mezinárodní společenství. Aby snížila mezinárodní tlak, Severní Korea se v roce 1985 formálně připojila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, ovšem dlouhou dobu odmítala vpustit na své území inspektory Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
V roce 1993 se severokorejský jaderný program stal poprvé předmětem jednání Rady bezpečnosti OSN, protože se stále jasněji ukazovalo, že Pchjongjang poskytoval lživé údaje o svém jaderném programu a vytvářel zásoby nedeklarovaného plutonia.
Hra kolem severokorejské jaderné zbraně od té doby probíhá podle následujícího scénáře:
Mír mezi severní a jižní Koreou závisí na přístupu USA, řekl Kim |
Pchjongjang střídá brutální hrozby použitím síly s náznaky ústupků a racionálního přístupu. Nikdy přitom však neučiní skutečný krok, který by jeho jaderný nebo raketový program ohrozil. Za své, po výtce symbolické, ústupky přitom požaduje rozsáhlé kompenzace, včetně dodávek potravin, nebo energií.
Moskva a Peking severokorejskému režimu vydatně sekundují tím, že co nejvíce brzdí mezinárodní společenství v jednání o zvyšování tlaku na Pchjongjang. Jaderné ambice Kimovského diktátorského režimu omlouvají údajně legitimními obavami o bezpečnost.
Na místo okamžité denuklearizace navrhují přistoupit k programu „postupného odzbrojení“, který by byl podmíněn poskytnutím bezpečnostních garancí ze strany Soulu a Washingtonu. Již přijaté sankce obvykle zpochybňují a oslabují tím, že si režim jejich dodržování vykládají po svém. Často také zavírají oči nad aktivitami soukromých subjektů, které sankce OSN obcházejí.
KLDR potřebuje při denuklearizaci záruky, řekl Putin |
Konečně vyspělé země, většinou zastupované Spojenými státy, hledají nejrůznější cesty a způsoby, jak přesvědčit Pchjongjang, aby se svého jaderného a raketového programu vzdal. Obvykle přitom akceptují severokorejské podmínky, aby znovu a znovu zjistili, že KLDR ve výhodném okamžiku odloží masku vstřícnosti a racionality.
Poruší své vlastní sliby a vrátí se k tvrdým hrozbám nejen vůči svému jižnímu sousedovi, ale díky vlastnictví mezikontinentálních raket, i vůči Washingtonu a dalším západním zemím. Jako záminka přitom poslouží cokoli, třeba i údajně nedostatečně uctivý slovník mezinárodních partnerů.
Zatím se zdá, že z tohoto scénáře symbolických ústupků a reálného zbrojení nevybočují ani poslední Kimovy diplomatické aktivity, včetně jednání s Donaldem Trumpem, Si Ťin-pchingem a Vladimirem Putinem. Poté, co se severokorejský režim dostal v průběhu minulého roku pod silný mezinárodní tlak, se jeho vůdce zaměřil na dva hlavní cíle. Prvním bylo zlepšení vztahů s Pekingem a druhým změna vlastního image ze šíleného diktátora na rozumného a osvíceného vůdce svého lidu.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Během opakovaných jednání se Si Ťin-pchingem dal najevo, že přijímá roli mladšího partnera, který nechce působit proti zájmům svých čínských patronů. Zároveň během dvou schůzek obehrál Donalda Trumpa, od kterého se mu dostalo nejen mnoho uznalých slov, ale i reálného oslabení jihokorejské a americké vojenské spolupráce. Přitom nemusel obětovat žádný podstatný prvek svého zbrojního programu. V tomto smyslu může být Kim Čong Un spokojen i se schůzkou s ruským prezidentem.
Jako obvykle, Vladimir Vladimirovič na závěrečné tiskové konferenci hovořil o nutnosti bezpečnostních záruk pro Severní Koreu. Ani slovem se ovšem nezmínil o tom, že základním problémem a největší bezpečnostní hrozbou pro mír na Korejském poloostrově je právě existence absurdního diktátorského režimu v jeho severní polovině. Včetně snahy Severní Koreje vydírat mezinárodní společenství vlastnictvím a dalším vývojem nukleárních zbraní a balistických raket.
Je proto zřejmé, že Vladimir Putin hrál podle Kimova scénáře. Nevyvíjel skutečný tlak na severokorejské jaderné odzbrojení a naopak svému protějšku poskytl pódium k tomu, aby se předvedl ve své přátelské a racionálnější podobě.
VIDEO: Kim položil věnec na památníku ruského námořnictva:
