Možná, že před pětadvaceti lety chtěli Slováci samostatnější Slovensko, ale k rozdělení Československa je donutila tehdejší česká politická reprezentace v čele s Václavem Klausem. Mimo jiné pod heslem, že bez Slováků se Češi stanou dříve součástí Západu.
Je pozoruhodné, že i Václav Klaus starší dnes připouští, že na samostatnosti vydělalo Slovensko více než Česká republika, a to přesto, že před pětadvaceti roky Čechům ten samý Václav Klaus tvrdil opak. Když se dnes podíváme na téměř všechny grafy, které porovnávají obě části bývalé federace, tak je na nich vidět, jak se ty slovenské křivky českým přibližují. Někdy už dokonce ty české přetnuly, bez ohledu na to, že základ, na kterém mohla Česká republika stavět, byl mnohem solidnější.
S výjimkou vyhnání sudetských Němců, které Česku po druhé světové válce nepředstavitelně pustilo žilou a je jedním ze základních důvodů, proč se tu dnes žije o tolik hůř než v Bavorsku, novém domově sudetských Němců. Bavorsku, jež bylo před příchodem našich bývalých krajanů nejchudší částí Německa a dnes je jeho nejbohatší velkou spolkovou zemí. Slováci slovenské Maďary ze Slovenska nevyhnali, ne, že by nechtěli, ale nakonec nemohli. Slovenští Maďaři po roce 1990 pomohli samostatnému Slovensku k jeho úspěchu, a to ještě zdaleka nevyužili svůj potenciál.
Monoetnické Česko, trpící i tím, že v této podobě je vlastně umělým státem, nevyužilo v podstatě ničeho, co mu odtržení se od v té době méně výkonné a nevyspělé části státu nabízelo. Ekonomická transformace nebyla v Česku provázena ohrožením demokracie jako na Slovensku (byť opoziční smlouva byla podivným konstruktem). Krádeží za bílého dne byla jak mečiarovská, tak klausovská privatizace – s jinými metodami, ale stejným výsledkem. A s velkým rozdílem v tom, že zatímco hvězdy vrcholného mečiarismu dnes lezou kanály, v Česku se o kuponové privatizaci dodnes pořádají oslavné konference.
Poučení z Mečiarismu
Mečiarismus vzal sice Slovensku několik let, ale přinesl také pokoru, pocit, že svobodu a demokracii lze ztratit daleko snáze než ji znovu získat. Nutnost porazit Mečiara naučila slovenské politiky spolupracovat, v roce 1998 napříč demokratickým spektrem, protože nebýt toho, tak vládne Vladimír Mečiar na Slovensku dodnes.
V Česku zatím obdoba Mečiara premiérem nebyla a čeští demokratičtí politici se podle toho chovají. Vytvořit byť jen vzdálenou obdobu Slovenské demokratické a křesťanské unie z roku 1998 nedokážou nyní dokonce ani programově identické strany.
Slovensko získalo zkušeností s mečiarismem, kterého se v jeho vrcholně nebezpečné podobě šťastně zbavilo po pouhých čtyřech letech, pokoru k parlamentní demokracii a dodržování jejích pravidel.
25 let od dohody o rozdělení ČSFR. Máme mimořádně skvělé vztahy, míní Zeman |
Bratislava odolala pokušení měnit základy evropské demokracie, která se někdy nesmyslně označuje za liberální, dokonce i během čtyř let vlády jedné strany, Smeru Roberta Fica. Ficova jednobarevná levicová vláda místo politických experimentů využila lepšící se ekonomickou situaci k tomu, že zmenšila nůžky mezi nejlépe a nejhůře vydělávajícími Slováky, minimální mzda je dnes na Slovensku například vyšší než v Česku. A poměrně korektním přístupem k opozici vytvořila předpoklady pro současnou koaliční vládu, v níž se objevily i pravicově liberální strany a politici.
Stále větším úspěchem a výhodou oproti zbytku střední Evropy se pro Slovensko stává euro, které bylo zavedeno jako ukázkový příklad politické kontinuity při přechodu moci od reformní pravicové vlády Mikuláše Dzurindy k první Ficově levicové vládě. Slováci zavedením eura ve výhodném kurzu nejen skokově o deset až dvacet procent zbohatli, ale slovenská ekonomika získala „eurodoping“, z něhož těží i v přílivu zahraničních investic dodnes.
Učme se od Slováků být Unií
S výjimkou na českou ODS napojeného exota europoslance Richarda Sulíka jsou slovenští demokratičtí politici také konsenzuálně proevropští. Přestože konflikt Slovenska a EU kolem utečenců a kvót (i proto, že proud milionů migrantů prošel doslova kilometry od slovenských hranic) není o nic menší než ten uměle vyvolaný český, má Fico jasně definovaný cíl být součástí jádra Evropské unie. S eurem, další federalizací, se všemi důsledky, které to Slovensku přinese. Řeky a jejich dluhy ani Slováci nijak nemilují, ale když dojde na lámání chleba, tak Bratislava na záchranu Atén přispěje, kolik má, a nikdo kvůli tomu nehysterčí.
Slovensko se prostě chová jako dospělý člen EU, což se většina českých politiků s několika málo výjimkami, jako je Karel Schwarzenberg, Věra Jourová nebo Pavel Bělobrádek, dosud nenaučila.
Přesto ani po pětadvaceti letech se nedá říci, že bychom vesměs přátelské soupeření se Slováky zcela prohráli. Jen už několik let nejsme tím příkladem, kterým jsme bývali. Zemí, jíž se Slovensko v tom nejlepším slova smyslu chtělo podobat. Občas jsme to dnes naopak my, kdo Slovensko táhne dolů a kdo mohl Slovákům závidět. V posledních letech například to, jakého mají prezidenta. Nastal proto čas věnovat Slovensku víc pozornosti, než mu věnujeme. Protože dnes se od něj můžeme v mnohém poučit a často se i něco naučit. Abychom zopakovali slovenské úspěchy a neopakovali chyby, které Slováci udělali.
