Česká ústavní tradice prostě nezná prezidenty, kteří by byli jen úctyhodní kmeti bez vlastních politických ambicí. Naopak snad vždy zřetelně kopali za nějaké buď přímo partajní, anebo alespoň zřetelné názorové uskupení. A to se potom dost těžko spojuje a zasypává.
Ostatně: pokud má česká společnost pocit, že by měl prezident méně polarizovat zemi, pak od ní bylo zcela bláhové vynutit si na politicích zavedení přímé volby hlavy státu. Vyostřená kampaň a čelní střet dvou reprezentantů antagonistických skupin se může jen velmi obtížně proměnit v celospolečenskou selanku.
Jiná věc je, že předchůdci Miloše Zemana se po svém zvolení přece jen o poznání více snažili vystupovat jako reprezentanti celého národa. Což je pro vnímání prezidentského úřadu důležité, protože zatímco část společnosti se cítí být politicky zastupována pozicí a část opozicí, hlava státu je prostě jenom jedna. Dokonce i Václav Klaus v sobě dokázal obrousit mnohé hrany a k překvapení mnohých ho většina národa jako prezidenta přijala, minimálně do jeho odchodové amnestie.
Zeman představuje novou zkušenost, protože se zvláštní rozkoší staví proti sobě navzájem (a také proti sobě osobně) celé společenské, názorové, profesní či jiné skupiny. Což se pak v praxi projevuje hnutím červených karet, soudními spory, odmítáním či vracením státních řádů nebo bojkotem akcí pod prezidentovou patronací. V takové míře jsme něco podobného za minulé čtvrtstoletí opravdu nezažili.
Je obtížné dělat nějaké kategorické soudy kolem poslední šlamastyky s (ne)udělením vyznamenání Jiřímu Bradymu, když celý případ stojí na tvrzení proti tvrzení. Lze se jen zcela laicky ptát: Cui bono? Co by měl téměř devadesátiletý Čechokanaďan po tom všem, co v životě prožil, z toho, že by vystupoval ve zcela smyšleném příběhu, lživě dokumentujícím věrolomnost českého prezidenta? A co by z toho měl ministr Daniel Herman?
Miloš Zeman se na vrcholu své politické kariéry upnul k projektu, jak při zachování naší pozice v euroatlantických strukturách přiblížit Česko i k Číně a k Rusku. Efekt, jaký od toho očekává, je zřejmý: ekonomický profit země a pravděpodobně i posílení jejího geopolitického významu. Prostě takový velký Zemanův plán.
Leckomu může jít proti srsti, ale je to myšlenka zcela legitimní, zejména když slabá vládní diplomacie nemá sílu prezidenta v této věci korigovat. Pokud by se však prokázalo, že Zeman při směřování ke svému cíli systematicky používá ryze podpásové údery a jde přes mrtvoly, byl by to problém: strunu společenské tolerance k chování svérázného prezidenta by to napnulo k prasknutí.
Dokonce by to mohlo ohrozit Zemanovu šanci na obhajobu hradního mandátu. Přesvědčil se o tom přece už kdysi, když pár vulgarismů v přímém přenosu ze dne na den shodilo jeho popularitu dramaticky dolů.
Zatím to vypadá, že česká veřejnost odpustí hlavě státu leccos. Může se klanět třeba samotnému ďáblu, ale pořád je to prezident - a ten se přece nemůže chovat jako dobytek.
