Bojím se
Paranoia? Za tu je možno označit obavu, která je nedůvodná a vyvratitelná fakty svědčícími o opaku. Kdežto výše uvedené obavy jsou diktovány nikdy nevyvrácenými domněnkami o tomto propojení. Je tedy taková obava na místě? A proč si jako občan připadám nejen bezprávný a bezmocný, ale nadto se jako člověk bojím o svůj život? Proč?
Protože současné společnosti zcela prokazatelně vládne atmosféra vzájemného podvodu a obelstívání, která je natolik převažující, že ji nelze přehlédnout i bez toho, že není podchycena žádnými statistikami. A není podchycena proto, že není statisticky podchytitelná. Ale existuje snad jen statisticky podchytitelná skutečnost?
Volební plakát ODS Adolfa Beznosky
Političtí matadoři i nováčci se rádi pohybují na hraně zákona, a když nepřekročí zákonem určenou hranici, tak to zkoušejí, kam až to jde. Právo je pro ně možností, jak zdůvodnit své alibi, že daleko přesahují meze, kam se člověk se skrupulemi neodváží vůbec vydat. Žijeme v době, jež nahrává těm nejméně skrupulózním, a to zejména proto, že jim to většinová společnost umožnila.
Bezmoc bezmocných
O autoroviMichal Janata. Narodil se v roce 1952. Kritik, publicista, redaktor časopisu Architekt. Pracuje na výzkumu historického fondu Národní technické knihovny v Praze. Letos mu vyjde v nakl. H&H kniha Sypká nehmatnost smrti.
|
Reklamní plachta s Petrem Nečasem a Jiřím Paroubkem je upevňována na budovu pražského sídla ODS. (14. května 2010)
Nepůjdu k volbám nikoli proto, že bych neměl koho volit, i když i to je pravda, ale proto, že si nejsem jist, zda jsou volby vůbec možným nástrojem číkoli vůle. Nestali jsme se vlastně otroky těch, jejichž moc je o to větší, čím je neviditelnější? Je to moc, kterou nelze svrhnout či zavrhnout, protože nikdo nemůže zpochybnit její legitimitu. Není personifikovatelná, a tudíž je nejen neotřesitelná, ale ani neexistují vůči ní žádné možné opravné prostředky.
Dokonce by se dalo říci, že ani za těch nejtemnějších tyranií, jichž jsme si my či spíš naši předkové užili dost a dost, nebyla bezmoc jednotlivce tak veliká. Moc, která viditelně neexistuje, zdánlivě není, je nekritizovatelná, protože každý její kritik je snadno prohlásitelný za paranoika.
Navrhuji hypotézu: Po krachu či spíše implozi komunistické moci se mnozí v domnění, že nastolují svobodu, vzdali státu, který je od dob novověku garantem uplatňování práva a zajišťování základní bezpečnosti. Ve skutečnosti pomáhali etablovat se strukturám, jimž absence státu víc než vyhovovala. Ironií dějin se tak dokonce nastolilo marxisty kdysi ohlašované odumírání státu.
Volební lídři stran, které mají šanci dostat se do Poslanecké sněmovny.
Bezprecedentní stav
V souvislosti s volbami se hovoří o veřejných financích, avšak způsobem velmi technickým, jako by to ani nebyl politický problém. Čím zadluženější stát, tím lépe pro ty, kteří by nejraději stát jako přežilý historický fenomén hodili na smetiště dějin. Nezapomeňme, že ti, o nichž hovořím a které raději nejmenuji, se rekrutují velmi často nikoli náhodou z bývalých nomenklaturních vrstev, většinou jde o potomky, tedy o jejich dorost. Zkusme si položit otázku, zda to není tato vrstva, která má skutečnou moc, protože se po několik generací naučila ji na rozdíl od těch bezprávných používat. A to způsobem, který v dějinách lidské bezohlednosti nemá obdoby.
Otázka tedy nestojí, kdo koho bude volit, protože při jakémkoli rozložení sil půjde o tutéž arénu. Otázka spíš zní: Kdo s koho? A výsledek, který se rýsuje, je velmi stěží ovlivnitelný.
Plakát lidovců na jeden den "ozdobil" kapli sv. Cyrila a Metoděje na vrcholku Radhoště.
Nezadlužovat stát ano, ale daní za to je, že tento stát bude čím dál méně schopen vykonávat své základní role, z nichž nejzásadnější je ochrana práva a jeho vymahatelnost. Zadlužit stát naopak znamená ho potopit jinak, možná radikálněji. Začarovaný kruh, jehož počátek je na úsvitu epochy, o níž jsme velmi lehkomyslně a zcela voluntaristicky prohlašovali, že je demokratická. Jsem velmi naléhavě a po letech přemýšlení přesvědčen o tom, že nežijeme v demokracii a že tato iluze je nebezpečná v tom, že nám brání vidět skutečný stav věcí.
Špatné a ještě horší
Aby mi bylo rozuměno: bylo by ještě horší nejít k volbám, nevolit, protože to by byla většinově vyjádřena demise na roli státu. A pohrobci komunistů, pevně etablovaní v tom, čemu se tak eufemisticky říká organizovaný zločin, by měli ještě větší radost.
Tato nová a především neviditelná vrstva tyranů nás má natolik v hrsti, že už nás nic a nikdo nespasí. Jde o to zachovat si důstojnost, v tomto punktu je paralela s československou normalizací na místě. Odumírání státu bude pokračovat za potlesku neomarxistů, kteří jsou marxisty v těchto ohledech: usilují o odumření státu, skryti za kvaziliberální frazeologii, usilují o abdikaci intelektu (svět není třeba vykládat, ale měnit), proto jim dnešní devalvace vzdělání může víc než vyhovovat, a předně - mají v rukávu nadbytek užitečných idiotů. Tedy těch, kteří jsou přesvědčeni, že žijí v demokracii.
Karel Marx
Nepůjdu k volbám, ale velmi by mě mrzelo, kdyby podobnou beznaděj sdílelo více lidí. Moje beznaděj pramení z vize důsledků toho, v čem žijeme dnes, ale sebelacinější optimismus je více ve službách života než má palčivá obava o budoucnost. Největší chybou by bylo nejít k volbám. Na druhou stranu by bylo chybou si myslet, že se jimi něco změní.
Tohle je ta dialektika
Rád bych, abych moje skepse vůči budoucnosti byla neoprávněná, na druhou stranu nepodělit se o ni by znamenalo už úplnou bezmoc. A s tou by se mi žilo ještě tížeji, než se mi žije dnes. Takže - abych dialekticky popřel předešlé, k volbám nakonec půjdu, ale s vědomím, že to dopadne úplně stejně, jako kdybych nešel.
Titulek a mezititulky jsou redakční
