Ani sami Švýcaři se na odpovědi neshodnou. Pozoruhodně často však padá slovo strach. Strach z toho, že mohou přijít o práci. Strach ze ztráty národní identity. Či prostý strach z toho, že země přestane příval přistěhovalců zvládat, což je prý podle části Švýcarů již nyní patrné na přeplněné veřejné dopravě.
Výsledek nynějšího referenda může být pro Švýcarsko pořádně bolestný. Jestliže se země helvetského kříže skutečně více izoluje od Evropy, a bude tak ještě více zahleděná do sebe, projeví se to v řadě tamních průmyslových odvětí, utrpí i zemědělství. Ve výsledku může dokonce vzrůst i nezaměstnanost.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Jenže strach je nemocí, která v současnosti sužuje celou Evropu. Výsledek švýcarského referenda nadchl nacionalistické síly v mnoha zemích, které si starý kontinent představují nikoliv jako jednu velkou rodinu, nýbrž jako řadu vedle sebe zabetonovaných tvrzí. Výsledky přivítala mimo jiné i šéfka francouzské krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Chorobu jménem strach z čehokoliv cizího v Evropě posílily poslední krizové roky. Nacionalisté se tak před blížícími se volbami do Evropského parlamentu cítí na koni. Ani ti ve Švýcarsku v současnosti primárně nesahají po rasové kartě, naopak někdy i úmyslně přiživují strach z přistěhovalectví.
V Rakousku to jde tak daleko, že tamní nesnášenlivá populistická strana FPÖ ve Vídni hlasuje proti různým programům, jejichž cílem je podpořit jazykovou integraci přistěhovalců. Jak tedy současnou dosti smutnou spirálu strachu zastavit? Švýcarsko ukazuje, že lékem rozhodně není přímá demokracie v podobě lidových referend. Ta naopak představují ideální ventil pro různé formy předsudků. Není náhoda, že mnozí evropští nacionalisté o zavedení referend usilují. Ve Francii by se tímto směrem ráda vydala Le Penová, u nás zase Tomio Okamura.
Takový závěr je značně otřepaný, ale dnešní generace by neměla zapomínat na poválečné "otce zakladatele". Německý kancléř Konrad Adenauer, belgický politik Paul-Henri Spaak a další integrovanou Evropu budovali z jiného druhu strachu. Báli se opakování druhé světové války, a tak národní tvrze začali bourat.
