Odsun byl zřejmě vynucené řešení, které nemá ale nutně právní podklad. Prostě ukončilo cca 100 let národní rivality přerostlé do německé totality.

Ale je třeba vidět, že cca 6 milionů zde vyhnalo cca 3,5 milionu, čili že právo obou národů na  tuto zemi bylo naprosto souměřitelné. Německé obstrukce během Rakouska-Uherska končící zablokováním činnosti českého zemského sněmu 1911 a postavení Němců jako poraženého národa v I. světové válce (v pohledu velmocí byl Němec jako Němec) vedlo k určitému útisku za první republiky, především v kulturní oblasti (odstraňování soch osob, které Němci ctili a Češi nenáviděli), ve školské oblasti (výrazná podpora menšinových českých škol), v oblasti státní služby (nesmyslně přísné zkoušky z češtiny a reálií "jména psů v Babičce B.Němcové"), preference č. firem v oblasti státních a veřejných zakázek, ztráty pracovních míst na velkostatcích díky pozemkové reformě a preference č. statkářů i bezzemků v nákupu a přídělu, preference č. odborů při poskytování podpory (cestou odborů) v době krize, práce na opevnění pouze pro č. a sl. atd., těžší dopad krize na Sudety.

A toto zase k pádu německých politiků "aktivistů", ochotných spolupracovat s Prahou.

Nicméně je třeba nezapomínat, že hlavně němečtí sociální demokraté to odnesli několikrát: Nejprve odmítli sloučení s Henleinem. Pak dokonce poskytly svoje oddíly (ty měla skoro každá strana) jako Republikánské gardy proti Henleinovcům a díky znalosti prostředí se stali užitečnou součástí Stráží obrany státu - SOS. Heslo pražské vlády vůči straně, která také nebyla příliš spokojena s pozicí německých pracujících bylo "Věrnost za věrnost". Jejich pozice doma nebyla růžová. Proto ihned po pádu Sudet řada z nich prchala do zbytkové Č-SR. A ta je "věrně" ihned jako sudetské Němce vypověděla zpět. Řada zahynula v koncentrácích.

No a po osvobození se jejich představitelé už nesměli do ČSR z Londýna vrátit na žádost Beneše - moc by to komplikovalo nacionálně čistokrevné vidění světa.