Je to moc, nebo málo? Čtyřiadvacet politických stran podalo kandidátní listiny pro předčasné volby. Jsou mezi nimi parlamentní stálice, zářící supernovy i tradiční kolorit různých volebních klání v podobě černých děr. Ne, nemá smysl jmenovitě přiřazovat jednotlivé strany k těmto kategoriím, stejně jako je, zvlášť před těmito volbami, ošemetné říkat, kdo šanci dostat se do Sněmovny má a kdo ne.
Víme jediné - za uplynulých dvacet let se do Sněmovny ani jednou nedostala strana, jíž by to alespoň jeden předvolební výzkum nepředpovídal. Naopak to neplatí - vzpomeňme na Kremličkovy Důchodce za životní jistoty v roce 1998.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Když ještě neodhadneme, kdo se do Sněmovny dostane, sledujme, byť zpovzdáli a se zkreslenou mediální optikou, proces a samotný výsledek sestavování kandidátních listin. O lecčems vypovídají. Strany s největší zkušeností mnoha desítek let existence je měly nachystány už o prázdninách, před osudovým hlasováním o důvěře Rusnokově vládě (KSČM), případně už měly rozběhnuté procedury, které poté pouze v klidu dokončily (KDU-ČSL). Demokratické parlamentní strany (ČSSD, TOP 09), byť třeba vnitřně hodně rozkolísané (ODS), rozběhly rovněž mašinerii svých nominačních konferencí a sněmů. Jejich výsledky jsou takové, jaké jsou.
Část neúspěšných uchazečů z ČSSD s nimi nesouhlasí a chce se dokonce soudit. Neúspěšní v ODS buď již předem odešli za guruem obrozující se české pravice Janou Bobošíkovou, nebo prohru akceptovali a z listin se ještě před jejich podáním "poděkovali", jak bychom si přečetli v tisku před nějakými osmdesáti či sto lety. Každopádně nějakým způsobem odrážejí minulá léta a zájmové rozvrstvení stran. Nejzajímavější je to u subjektů vzniklých nedávno či úplně nových.
Ty ještě nemají procedury, jež by prošly ohněm nespočtu stížností, proher a úspěchů; mají jen své nejvyšší lídry, jejich okolí, řady ambiciózních uchazečů, kteří by se do okolí lídrů rádi dostali, případně ještě i své vnitřní zhrzené opozice. Excelentní je příklad Zemanovců, kde nalezneme všechny právě vyjmenované kategorie. Kdo bude a kdo nebude kandidovat, není schopna říct ani jejich místopředsedkyně.
Nové tváře i zhrzení politici
Skládání kandidátek Babišova hnutí ANO řídil nějaký geniální stratég. Jak jinak by se totiž mohlo stát, že strana, která se na svých plakátech a webu chlubí osmi osobnostmi, hned tři z nich naskládá na jednu ze čtrnácti krajských kandidátek?
Leccos mají Babišovy kandidátky společného se slepencem Hlavu vzhůru, kde najdeme skutečnou všehochuť. Aby podobný dort zvládli umíchat a upéct pejsek s kočičkou, museli by angažovat Janu Bobošíkovou.
Co je ono společné pro oba subjekty?
Řady uchazečů usilujících o politickou moc, kteří již jsou ve veřejném prostoru známí. Na rozdíl od projektu Bobošíkové, kde při sebelepší vůli nenajdeme sjednocující věrohodný motiv jednotlivých kandidátů, jsou ale Babišovy seznamy přece jen jiné - jde o uchazeče s intelektuálním či praktickým profilem; nejsou to v první řadě zhrzení politici jako ve Hlavu vzhůru. V tom se Babiš částečně potkává se zelenými. Ti, zdá se, definitivně propadli představě, že mohou uspět pouze u městských sociálně laděných liberálů, čemuž odpovídají jejich kandidáti z prostředí vysokých škol a různých městských profesionálních neziskovek.
Mnoho toho zatím nelze říci o Úsvitu, snad kromě evidentní snahy navázat na personální a programové dědictví Věcí veřejných. O čem všem zveřejňovaná jména na čtyřiadvaceti listinách vypovídají, respektive jsou vůbec důležitá? Ano i ne. Kolik z poslanců minulé Sněmovny, která už také měla být tou novou, která začne politiku dělat čistě a pořádně, známe v pozitivních souvislostech?
O podobě realizované vládní politiky ale umíme debatovat. Ne, kandidátky, jakkoli jsou důležité, skutečně nejsou vším. U programově jasně deklarovaných stran jsme schopni je po jejich vládním angažmá ocenit či pohanět za to, zda dělaly politiku v souladu se svým programem, či nikoli. A pro ně je to rovněž důležitý korektiv - vědomí, že si je voliči spojují s určitými sliby.
Suma osobností spojená jen touhou po vlivu ničím takovým omezovaná není. Kde je dnes zklamaných deset procent véčkařských voličů, již by straně vyčítali nesplněné sliby?
ČSSD před sedmi lety a ODS či TOP 09 dnes neplnění programu vyčítá kdekdo, i ten, kdo je nikdy nevolil. Jde o zjevný odraz toho, že zdaleka nevolíme jen osobnosti, ale i ideové programy za nimi. A to přestože nám noví kandidáti tvrdí, že tomu tak není a být nemá.
