Být v Česku známou osobností v jakémkoliv oboru v sobě skrývá pravidelné nebezpečí. Vzhledem k tomu, jak často se u nás volí, vás co chvíli někdo láká a přemlouvá, abyste za jejich partaj někam kandidovali. Komunál, kraje, sněmovna, senát, Evropa, Hrad, přinejhorším alespoň ombudsman nebo nějaká ta mediální rada.
V hlavě nám ještě doznívá seznam hvězd a hvězdiček z nedávného euroklání, vesměs neúspěšných: Martin Zounar, Olga Sommerová, Ota Zaremba, Eva Jurinová, Vladimír Šmicer, Vít Olmer, Simona Chytrová, Petr Hannig... Na druhé straně i stupně vítězů obsadily výhradně partaje, které do čela svých kandidátek postavily nezávislé osobnosti: Pavla Teličku, Luďka Niedermayera a Jana Kellera.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Je záhadou, že politické strany vždycky znovu a znovu někoho najdou, vždyť takové davy neposkvrněných a respektovaných osobností zase v Česku na chodníku nepostávají. A hvězdné nebe za minulých pětadvacet let luxoval kdekdo, od zavedených stran po politické spasitele všeho druhu, naposledy hnutí ANO a Úsvit.
Před dalšími, podzimními volbami do senátu a obcí už přitom partaje nadšeně hlásí, koho zase ulovily.
Za TOP 09 by to třeba měli být zpívající právník Ivo Jahelka nebo muzikant Michal Prokop, Andrej Babiš má zálusk na šéfa Obecního domu Vlastimila Ježka a ředitele zoo Miroslava Bobka, zelení se chlubí bývalým rektorem Václavem Hamplem, advokátem Václavem Láskou či Miloslavou Pošvářovou, mýtící korupci při stavbách dálnic, z regionů zní jména hokejové legendy Vladimíra Martince nebo fotbalového internacionála Luboše Kubíka. A to je teprve začátek.
Ponechme stranou motivaci osobností, proč se nechají zlákat k roli, která mnohdy nemá daleko k fíkovému listu zakrývajícímu partajní ohanbí. Motivace politických stran je mnohem přímočařejší. Známé jméno se ve volbách hodí vždycky - a v časech, kdy je politika už nejen systematicky ostouzena, ale dokonce kriminalizována, se považuje skoro za nutnost přikrášlit kandidátku někým zvenčí, politikou neušpiněným.
Personální agentura v koncích
Už dlouho před hnutím ANO založila na této strategii svou existenci TOP 09. Každou volební kampaň vizuálně zaštítí její rozšafný doyen Karel Schwarzenberg, ale protože knížete není možné naklonovat, komunální kandidátku táhne nestraník Zdeněk Tůma, evropskou tandem sympatizantů Luděk Niedermayer a Jiří Pospíšil, v posledních senátních volbách bylo ve dvacítce kandidátů topky bezpartijních hned dvanáct.
Nominační řád TOP 09 to roztomile definuje slovy, že příliv nových sil přináší straně potřebnou dynamiku a schopnost pružně reagovat na potřeby doby. Zatím tato strategie šlapala jako dobře namazaný stroj, v TOP 09 i v ANO, ale první trhliny jsou už znatelné. O příští vedení Prahy se v topce řežou dvě partajní křídla, členská základna ANO v metropoli zase vyštípala "parašutistu" Jana Kasla. Babišovi přitom stejný krok s Teličkou ještě v evropských volbách vyšel, komunál však v sobě nese zájmy mnohem rozmanitější.
Nasazování hvězd přišlo do české politiky hlavně s tím, jak se partaje snažily vyzrát na většinový systém voleb do senátu. Na druhé kolo už nestačí jen voliči jedné strany a lépe je osloví osobnost nadstranická. Ze senátu se luxování hvězd přeneslo i na jiné volby, zejména zásluhou malých uskupení bez členstva a pevného voličského jádra.
Efekt to má rozporuplný. V malém může nasazení nestraníků stranu občerstvit, rozčeřit stojaté vody. Udělá-li z toho ale partaj normu namísto standardního vzlínání kádrů, devastuje tím sebe sama. Každá strana je z principu personální agenturou, společenstvím lidí připravených se angažovat. Když toto ustane, ztrácí členství v ní smysl.
Dnes to možná vypadá, že je to vlastně jedno, když partaje už stejně voliče moc netáhnou. Ale stejně jako dali Češi kdysi přednost standardním stranám před osobnostmi nabitým, ale neukotveným Občanským fórem, není vůbec nepravděpodobné, že se k nim zase brzy vrátí zpátky.
