Kdysi dávno, ještě za sovětské okupace, jsem hrával amatérské loutkové divadlo v jedné brdské vsi. Byl jsem vlastně principál, ale založením liberál a demokrat, tak rozhodoval víceméně soubor. Ono by taky bylo hodně nešikovné si nějak neohrabaně naštvat některého z čertů a pak muset hrát bez něj. O Kašpárkovi nemluvě. To by se celá hra zhroutila.
Jak se to vlastně všechno zřítilo v pimprlové zemi? Z lidí, kteří byli v čase těsně před okupačním srpnem usměvaví, šťastní a doufající, se staly sklíčené mátohy hledající se v náhradních světech. Někteří začali kolaborovat hned, jiní časem, kdy zmizela veškerá naděje. Ti, kdo nyní říkají, že jim bylo vždycky jasné, že komunisté musí padnout, žvaní. Protože to tu hlídali vojáci. Jen naoko pod vlajkou komunismu. V pravdě ve jménu imperiálního Ruska. To má svá věčná práva.
Ostatně stále i dnes to říká nejen Putin. A my byli tenkrát jako v pimprlovém divadle. Já v jistý čas nejen symbolicky, ale po sobotách a nedělích doopravdy. Přinášelo mi to útěchu a chvíle naplnění.
Kolaboranti hned nebo později
V lesích opodál té vesnice se skrývali okupanti. Upřímně řečeno, příliš mnoho jsem jich "naživo" neviděl. Jen občas projela auta, plachty zatažené, vypadala trochu jako pohřební vozy. Byli zalezlí v hvozdu, vylézali jen občas šmelit s benzinem a s lecčíms. Někdy se večer, hlavně v zimě, objevil před hospodou gaz a do lokálu vlezli dva tři sovětští lampasáci v čepicích, kterým se říkalo podle dlouhohrajících desek "elpíčka". Lili pak do sebe vodku a pivo; často nechávali řidiče sedět ve vymrzlém autě, zmrzni si, mužiku, jsi-li sláb… Slitovní venkované mu potajmu přinášeli horký čaj.
Mířili na nás tankem, vzpomíná voják z Hranic |
Jednou byl náš loutkový ansámbl požádán. Kupodivu to nebyl rozkaz. Doopravdy spíš slušná prosba. Zda bychom nezahráli pro děti těch nezvaných. Proč ne, bylo první, co mě napadlo. Děti jako děti. Nepodařilo se komunistickým mocipánům vtlouci mi do hlavy a srdce, že potomci mohou za své předky až do kdovíkolikátého kolena. Že "třídní viny" svých otců a dědů neseme na hřbetě jako úděl a kříž. A všichni se "správným původem" mají právo si na ty s dědičným hříchem plivnout.
Mě tedy nenapadlo, že by bylo něco špatně. Až moji ženu Danielu, která taky hrála. Když jsme byli sami, podívala se, jak uměla jenom ona, a řekla: "Promiň, dělej si, co chceš, ale já JIM nehraju!" "Jim" vyslovila nenapodobitelným tónem a s ještě méně napodobitelným přízvukem. Bylo v tom všechno ponížení, kterého se nám z Moskvy a přilehlých krajů dostalo, a současně opovržení, jež se z takového ponížení rodí. "Ale jsou to jenom děti…" řekl jsem tiše, v defenzivě. "Ale s nimi přijdou taky rodiče!" Čímž vyřkla ortel.
Nedopustili jsme se ničeho statečného. Žádného činu odporu, jakými se nyní honosí kdekdo, až člověka maně napadá, že být těch zásadových postojů a aktů občanské a národní hrdosti skutečně tolik, nikdy by se nenormalizovalo tak hladce, jak se dařilo. Nestoupli jsme si hrdě před ostatní a neprohlásili: "Okupantům nehrajeme!" Vyklouzli jsme, tak, po česku – nemůžeme z Prahy přijet, je cosi naléhavého.
Děti okupantů vyděsili čerti
Články ke 40. výročí okupace před čtyřmi lety |
Ostatní hru uměli, odehráli ji bez nás. Pak nám vyprávěli, jak děti okupantů zíraly s úžasem, jak tleskaly; mnohem vděčněji než naše, a to česky příliš nerozuměly; jak jednu malou holčičku tak vyděsili čerti, že utekla z hlediště a skryla se pod stoly a židle nakupené v rohu přilehlého sálu, a jak ji odtamtud nemohli dostat ani na tatranku... Děti.
Mám to v sobě dodnes. A dodnes nevím, zda jsme udělali dobře, že jsme řekli, že nemůžeme. Kde je vzácný schod, po němž lze vystoupit od občanského postoje k něčemu vyššímu? Třeba tím, že se děti do takových svinstev, jako je okupace, nemají tahat. Ony k nám taky přece nechtěly jít. Proč pro ně nehrát?
Nechte maličkých přijít... Znáte to.
Žádné přiznání viny se nekoná
Jenomže taky by mě zajímalo, kolik z nich dnes, přijde-li řeč na hanebný sovětský čin 21. srpna 1968 a následnou stejně podlou "studenou" okupaci, tuto nízkost přizná. Zda neprohlásí: "Ale oni nás tam měli přece rádi. I divadlo nám hráli! To byla legrace!" Vždyť mnozí z generace tehdejších ruských dětí či pokolení dalšího, mladšího, nepřipouští, že jejich otcové a dědové se podíleli na nedůstojném, zbabělém skutku. Hodně z nich neví, co se stalo. Jiní si myslí, že na to měla Velká Rus svaté právo.
Ne proto, co bylo před čtyřiačtyřiceti lety, ale kvůli tomu, že mnoho Rusů je dodnes veřejně či v koutku duše přesvědčeno, že tehdy to bylo správně, nebo jim je šumafuk, co jejich nenasytná vlast provedla, pořád, kupříkladu při sportovním střetu, fandím zástupci každé země, bojuje-li s Rusem. Je to dětinské, pravda. Ale není to zahořklost. Je to vědomí nesplaceného dluhu. Jsou nám dlužni. Alespoň malé, symbolické pokání.
Pořád nehraju.
