Ve Francii a Británii mluví o politickém zemětřesení, když tam zvítězily v evropských volbách euroskeptické, antiimigrantské a nacionalistické strany, zatímco u nás je to spíše klidná hladina, neboť euroskeptické strany zde politické vody příliš nezčeřily, nepočítáme-li jednu vlašťovku Svobodných. Janě Volfové nepomohla ani burka, kterou si natáhla na hlavu, a Tomio Okamura prošustroval svůj politický kapitál způsobem takřka komickým.
Volby do europarlamentuVÍTĚZOVÉ: Po čtyřech poslancích pro tři strany PORAŽENÍ: Liška skončil, Paroubek jede dál ANALÝZA: V Česku prohráli euroskeptici SOBOTKA: Porazila nás nízká volební účast REPORTÁŽ OD VÍTĚZŮ: Jásot, poté rozpaky ANO LÍDR TOP 09: Výsledek předčil očekávání PENÍZE ZA HLASY: Dostane je 11 stran POPRVÉ NAD 5 %: Machovi Svobodní uspěli |
Vymkli jsme se z nacionalistického trendu, který je na pochodu jinde v Evropě? Stali se snad Češi najednou eurooptimisty? Někteří v této souvislosti mluví o pozitivu evropských voleb, vyjádřil se tak i pan prezident. Že by česká politika přešla od Klause k Zemanovi? Anebo by zapůsobil obrat k EU, který udělala vláda ČSSD, ANO a lidovců, když se přihlásila k evropskému fiskálnímu paktu? Anebo se snad česká pravice konečně dočkala své proevropské reprezentace v podání zábavné dvojice Kalousek - Schwarzenberg?
Bohužel nic z toho nepadá příliš na váhu.
Zvážíme-li tyto české proevropské posuny absolutními počty občanů, kteří se na nich ve volbách podepsali, s hrůzou zjistíme, že se pohybujeme v minusových číslech. Všude zaznamenáváme úbytek hlasů. Osmnáctiprocentní účast v evropských volbách devalvuje každý případný pozitivní náznak.
Českem se tedy šíří lhostejnost k EU, což je jen jedna z hloupějších verzí euroskepticismu. Je to totiž euroskepticismus občanské pasivity. Nijak na něm nevydělává euroskepticismus aktivní či bojovný, jakým by se rádi nechali nést ODS, Svobodní či Klausovci všeho druhu.
Náš eurospekticismus je naopak politicky impotentní a nejhorší je, že je součástí širší občanské distance od politických elit vůbec, ať evropských, tak domácích. Do střední Evropy, zejména do Česka a Slovenska se tak vrací občanská mentalita, jakou známe z časů normalizace. Politika domácí, natož ta evropská, je občanům stále více ukradená. Odcizení politických elit od občanů tak nabývá hrozivých obrysů.
A co západní Evropa? Vidíme však, že tam rovněž slábnou klasické a zavedené politické strany a ještě se prosazují strany nového typu s nacionalistickým a šovinistickým programem. Česká reakce na tyto demokratické hrozby je distance a nezájem, jako by se nás tyto politické změny netýkaly.
Jenomže bez demokratické sjednocené Evropy není demokratického Česka, to se potvrdilo v dějinách opakovaně. Také z českého hlediska je totiž čeho se bát. Vítězství Národní fronty ve Francii přitom ukazuje, že zhoubnou chorobou nacionalismu a šovinismu je již nakaženo samo jádro EU, kterým je osa Paříž-Berlín. Pokud posledním mohykánem demokratické Evropy bude demokratické Německo, bude to ironie dějin.
