Už deset měsíců se demokratické země snaží zastavit ruskou agresi proti Ukrajině. První sankce byly vyhlášeny v dubnu 2014, když bylo jasné, že prezident Putin nehodlá respektovat územní celistvost svého západního souseda.
Vladimír VotápekAnalytik mezinárodních vztahů a bývalý Generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. Pro iDNES.cz komentoval například jednání v Minsku, Putinovu cestu do Maďarska nebo současné ekonomické potíže Ruska. |
S prohlubováním ruské agrese byla postupně posilována i opatření omezující obchod s vybranými položkami, finanční služby a cestování pro vymezený okruh osob. Podle rozsahu a intenzity kritiky sankcí by se mohlo zdát, že jde o zásadní opatření, která účinně zasáhla ruskou ekonomiku a životy prostých Rusů. Ve skutečnosti tomu tak není.
Nejcitelněji Rusko zasáhly dva faktory, které se západními sankcemi nemají nic společného. Za pádem kurzu rublu a oslabením ruské ekonomiky stojí především pokles cen ropy, způsobený snahou Saudské Arábie vytlačit z trhu producenty břidlicového plynu ze Spojených států. A prosté Rusy nejvíce zasáhly tzv. odvetné sankce, tedy zákaz dovozu řady evropských potravinářských produktů do Ruska, což vedlo k jejich citelnému zdražení na místním trhu.
Nicméně - i když byly evropské (západní) sankce tímto způsobem nečekaně podpořeny, nedokázaly Kreml donutit ke změně chování. Moskva nejen anektovala Krym, ale poté na východ Ukrajiny vyslala záškodníky, kteří s pomocí zbraní obsazovali orgány státní správy a samosprávy, vytlačovali policejní síly věrné Kyjevu a nakonec vyhlásili tzv. Luhanskou a Doněckou republiku. Moskva je od té doby podporuje vojáky, zbraněmi i municí, díky čemuž jsou separatisté více než rovnocenným soupeřem ukrajinské armádě a dobrovolnickým oddílům.
Kreml přitom vítězí nejen v ozbrojeném konfliktu s Ukrajinou, slaví úspěch i v propagandistické válce. Především se mu podařilo vyvolat kolem velmi umírněných sankcí tak hlasitou a roztříštěnou diskusi, že zapomínáme nejen na jejich neúčinnost, ale především ztrácíme ze zřetele podstatnou skutečnost, že sankce nám byly fakticky vnuceny samotným Ruskem.
Špatná logika sankcí
Tváří v tvář bezprecedentnímu porušení mezinárodního práva i vlastních závazků ze strany Ruska měla Evropa v zásadě tři možnosti, jak reagovat.
Mohla se tvářit, že se vůbec nic neděje a nechat Kreml, aby si naporcoval Ukrajinu podle své libosti. Na ozbrojené násilí Ruska mohla také odpovědět vlastní ozbrojenou akcí (např. vyslání policejních jednotek EU nebo masivním vyzbrojením ukrajinské armády) a pokusit se tak konflikt udusit v samotném zárodku. Konečně třetí polovičatou možností byla varianta, kdy sice EU vyslovila Ukrajině svou podporu, ale pro potrestání Ruska zvolila velmi umírněnou, opatrnou a zdlouhavou metodu hospodářských sankcí.
Návštěva v Budapešti. Vlevo ruský prezident Vladimir Putin, vpravo maďarský premiér Viktor Orbán. (17.února 2015)
Přitom se zdá, že architekti sankcí nechápou zvláštnosti ruské ekonomiky a společnosti. Logika takových opatření spočívá na předpokladu, že hospodářské sankce zasáhnou ekonomické zájmy konkrétních podnikatelských kruhů nebo skupin obyvatelstva, a ty pak budou tlačit na prezidenta Putina a Kreml, aby svou agresi zastavil. Představitelé kruhů zasažených sankcemi by se pak mohli vrátit k běžnému životu a svému výhodnému byznysu.
Plán je to hezký, ale má jednu chybu. V Rusku nejsou žádné významné podnikatelské nebo politické síly, které by byly nezávislé na Kremlu a mohly by si dovolit na něj vyvíjet nátlak. Ekonomický úspěch v Rusku nezávisí na kvalitě podnikatelského záměru, ale na blízkosti s tím nebo jiným byrokratem, na politické podpoře výkonné moci.
Každý velký podnikatel si proto velmi rozmyslí, zda Putinovi vypoví poslušnost. Dobře totiž ví, jak snadno by mohl přijít nejen o procenta zisku, ale o celý byznys. Ekonomické sankce by proto musely mít mnohem silnější dopad, aby zvrátily jejich loajalitu Kremlu. To, spolu se silnou propagandou, dokáže Putinovi zajistit vysoký stupeň odolnosti proti ekonomickým sankcím.
Cílem by měli být elitní úředníci
V Rusku přitom existuje vlivná vrstva, bez jejíž podpory nemůže prezident Putin svou rozsáhlou říši účinně spravovat. Několik milionů elitních úředníků a důstojníků představuje skupinu, kterou si Kreml předchází vysokými platy (oficiálními i těmi v obálkách), přivíráním očí nad jejich zkorumpovaností a především poskytováním možnost žít „západní“ život, byť v ruských podmínkách.
Tito lidé pravidelně cestují do zahraničí, tráví dovolenou v luxusních letoviscích, posílají své rodiny na Západ a své děti do prestižních evropských a amerických škol. Pokud by tito lidé a jejich rodiny zjistili, že musí volit mezi Putinovým dobrodružstvím a stylem života, na který si zvykli, mohli by dát Kremlu najevo svou nelibost.
Demonstrace na podporu doněckých separatistů v Moskvě (10. června 2014)
Jistě, každý z nich je jenom kolečko ve stroji a je zcela závislý na státu, kterému slouží. Ale jako skupina jsou nenahraditelní a nevyměnitelní. Pokud by všichni zaměstnanci ruského státu a jejich rodinní příslušníci přišli o západní víza, až by na dovolenou mohli jet leda tak na Krym a jejich děti by musely vyměnit Harvard nebo Sorbonnu za moskevské školy, Kreml by měl velký problém.
Základní logika zacházení s Ruskem je přitom jednoduchá. Pokud skutečně chceme Kreml zastavit na jeho cestě konfrontace, nezbývá než reagovat na každý jednotlivý nepřátelský krok odpovídajícím a dostatečně citelným způsobem. Bude-li Rusko někomu vyhrožovat odříznutím od surovin, měli bychom se s ním podělit o vlastní zdroje. Bude-li Rusko rozdmýchávat ozbrojené konflikty, musíme být připraveni a schopni je likvidovat. Diplomacií, sankcemi, nebo silou.
Je samozřejmé, že nikdo rozumný si nepřeje ozbrojenou konfrontaci. Ale nekonečné ustupování, přijímání kosmetických sankcí a faktická tolerance Putinovy politiky vede k celoevropskému konfliktu. Historická zkušenost nám říká, že zříkat se předem použití síly pro vlastní obranu, znamená ponoukat agresora k tomu, aby vyzkoušel míru naší slabosti.
