Dejme tomu, že mladý Asad by byl opravdu diagnostikovatelný cvok, který přes opakovaná varování Západu furiantsky nasadí chemické zbraně zrovna, když už má válku takřka vyhranou, a navíc ještě přímo v Damašku, všem na očích. Ale musí se jako blázen chovat taky Západ?
Syrský konfliktREBELOVÉ:Stovky obětí po chemickém útoku REAKCE:USA varují Sýrii, Čína volá po klidu ASAD:Bojový plyn jsme našli u rebelů DŮKAZY:Máme potvrzen chemický útok, tvrdí USA AKCE:USA zvažují trest, jednotky se přeskupují PRO A PROTI:Zastrašení Asada, ale také civilní oběti OBRANA SÝRIE:Zemi chrání důmyslný systém |
Úder, ke kterému se zřejmě schyluje ne pro váhu neprůstřelných důkazů, nýbrž pro samoškrtící váhu politických výkřiků, není řešení, protože žádné řešení nepřinese.
Není totiž součástí nějaké širší strategie, otvíracím tahem brilantně promyšlené partie. Takové, na jejímž konci je šachmat nejen Asadovi, ale také občanské válce, po němž bude nastolen klid za podmínek vyhovujících Syřanům a - to je pro nás nejdůležitější - také zájmům Západu.
Zdá se, že je to úder pro úder. Gesto. Pokus, jak si zachránit tvář před veřejným míněním. Do hlav a plánů nikdo nevidí, ale jestli politici nelžou, chtějí jen trestat. Pokud ano, průběh války to nezmění.
Bylo by totiž nutné ujít celou cestu jako třeba v Libyi. Ale do toho se nikomu chtít nebude. Jestliže v Libyi se to pak nevyvinulo zrovna ukázkově, v Sýrii to hrozí dvojnásob. Nejde jen o to, že nikdo přesně neví, jak velkou část protiasadovských rebelů tvoří fundamentalisté a radikálové vzhlížející k al-Káidě jako modelu. Na rozdíl od Libye, kde většina lidí chtěla pád Kaddáfího, je Sýrie opravdu rozdělena.
My se nebojíme, co přijde po Asadovi?
Není od věci najít si čerstvý článek na Huffington Post, v němž se píše, že v Damašku dnes působí kromě člověka agentury AP jediný reportér amerického deníku, listu Wall Street Journal. Ten uvádí, že konflikt byl hlavně na začátku popisován ve stylu Asad a armáda versus všichni ostatní, ovšem ve skutečnosti existuje mnoho těch, kdo režim podporují, i když jsou k němu hodně kritičtí. Důvod: bojí se toho, co by přišlo místo něj. My ne?
Samozřejmě, lze podepsat myšlenku, že diktátoři musí vědět, že když použijí zbraně hromadného ničení, přivolávají si tím vlastní zničení. K tomu je ovšem potřeba nejen věrohodnost odstrašení, ale i věrohodnost důkazů. Při vší úctě: hodně to připomíná rychlené důkazy kolem Saddámových zbraní hromadného ničení, které byly - jak to tehdy řekl šéf CIA - "ložené" a potom se tak nějak nenašly. Je opravdu ložené, jak to bylo v Damašku? Jistě, člověk si nedělá iluze o Asadovi, ale nedělá si je ani o opozici. Kdybych snil o ideálním světě, taky bych tam nechtěl Asada. Ale my jsme v realitě.
A ještě jedna znepokojující věc. Stejně jako před deseti lety slyšíme, že není potřeba mandát OSN. Ano, vycházíme z toho, že my jsme ti správní soudci. Ale ne všichni ve světě si to myslí a mohou to považovat za cynický trik. Co když si stejně za pár let pomůže Rusko, Čína nebo třeba Nigérie.
Závěr je nemilosrdný: nevypadá to, že bychom si úderem prospěli, ale můžeme prospět tomu, komu bychom prospět nechtěli. Teď i potom. Když úder nebude mít žádný skutečný efekt a může našim zájmům dokonce uškodit, proč tedy vůbec udeřit?
Historické okamžiky: Sýrie - země konfliktů:
