Jaký je první přímo zvolený prezident Miloš Zeman, za ten rok už dobře víme: v politické taktice ne vždy úspěšný, přitom ale stále sebestředný, navíc pomstychtivý - a k tomu všemu vážně nemocný. Prezident Zeman působí o poznání vyčerpaněji než onen odhodlaný prezidentský kandidát, který před rokem posbíral hlasy 2,7 milionu voličů. Ale jelikož bude účtovat až za čtyři roky, z rozpačitého rozjezdu si asi zatím těžkou hlavu nedělá.
Jakým prezidentem by byl Zemanův loňský protihráč Karel Schwarzenberg, se můžeme jen domýšlet. Ani on dnes nepřekypuje energií. Po odchodu jeho strany TOP 09 do opozice to navíc vypadá, že se šestasedmdesátiletému politikovi snad i ulevilo. Břemeno složitých a často nekonečných jednání z něj spadlo a on si užívá roli příležitostného a spíš pobaveného glosátora kroků nových vládců.
"Když se úctyhodné hospodářské impérium spojí s politickou mocí a získá vliv na ministerstvo financí, stane se ze státu sámoška," prohodil nedávno na adresu lídra dnes vládnoucího hnutí ANO Babiše. Za posledních dvanáct měsíců se v české politice odehrálo tolik zvratů, že těžko dnes odhadovat, jak moc jiná situace by to byla, kdyby loni v lednu, v té emocionálně vybičované atmosféře, dopadl souboj Zeman - Schwarzenberg opačně.
Jsem přesvědčen, že v mnoha směrech by byl Schwarzenberg důstojnější, někdy i méně nápadnou hlavou státu, která si nepotřebuje vynucovat pozornost bouráním starých tradic, nastavováním nových zvyklostí, případně prosazováním svých podporovatelů a přátel do vládních pozic. Důkazem rozdílu budiž například Zemanův vánoční proslov na téma "já plním sliby, které jsem dal, a to je vzácné" versus Schwarzenbergovo tříkrálové poselství vyzývající veřejnost k diskusi a snaze o pochopení lidí s opačným názorem.
Je zřejmé, že s prezidentem Schwarzenbergem bychom nezažili ani nikým nevolenou vládu takzvaných odborníků, kteří navzdory nedůvěře Sněmovny dlouhou dobu citelně zasahovali do chodu státu. Stejně tak bychom po předčasných volbách (kterým bychom se po rozpoutání kauzy Nagyová a oprávněné demisi Petra Nečase tak jako tak nevyhnuli) nečekali na jmenování vlády nové skoro sto dní.
Vážně pochybuji, že by si Schwarzenberg jako prezident potřeboval testovat neortodoxní výklad ústavy, že "jmenovat ministra na návrh premiéra" může znamenat i "nejmenovat ministra". I Miloš Zeman nakonec došel k tomu, že ministry jmenuje, jen měl potřebu před tím všechny hodně dlouho napínat.
Euforie z pankáče už vyprchala
Avšak dost srovnávání. Rok po prezidentských volbách je situace ve společnosti jiná, souboj o Hrad je minulostí. Už proti sobě nestojí zavilí zemanovci a zarputilí schwarzenbergovci. Placky s ikonickým "pankáčem Karlem" jsou sundané, schwarzenbergovská euforie dávno vyprchala - TOP 09 byla v říjnu nakonec spokojena s pouhými dvanácti procenty hlasů.
Politika přestala být žhavým tématem hovorů, veřejnost si našla problémy jiné. Z prezidenta Zemana jsou dnes "unavení" i někteří z jeho voličů. A Karel Schwarzenberg, upřímně řečeno, pomalu mizí ze scény. "Pokud tato vláda vydrží celé čtyři roky, tak myslím, že do toho už nepůjdu," nechal se slyšet před týdnem a není důvod mu nevěřit. Za čtyři roky bude slavit osmdesátku a v takovém věku nikdo nepřekypuje energií, kterou by mohl rozdávat ve vládní funkci.
Proti nové vládě Bohuslava Sobotky, Andreje Babiše a Pavla Bělobrádka dnes v parlamentu stojí velmi roztříštěná, dalo by se říci velmi slabá opozice: komunisté, kterým to ani tentokrát nevyšlo s nástupem do vládních pozic (a to se prezident Zeman a jemu nakloněná klika sociálních demokratů hodně snažili), populisté z Úsvitu, kteří na sebe nejspíš budou strhávat pozornost přes nahnědlé názory svého šéfa Okamury, a pak dvě slabé pravicové formace, TOP 09 a ODS.
Ty jediné by mohly být faktickou alternativou k levicovému kabinetu. Avšak ne každá zvlášť, spíš pokud spojí síly. Prozatím je však paralyzuje zdevastovaná pověst a do budoucna i nejistá síla šéfů. ODS si teprve zvyká na nového, zcela jistě slušného a vzdělaného, leč necharizmatického lídra Fialu. A TOP 09 se z úcty ke Karlu Schwarzenbergovi tématu příštího šéfa spíš vyhýbá.
Pro novou vládu je to zcela jistě zatím výhodná pozice, žádný hlasitý a širokou veřejností respektovaný rétor proti ní neburácí. Pravice tak má nejvyšší čas nabrat druhý dech, promyslet spolupráci a začít vážně vybírat, kdo má po neslavné éře, kterou definitivně uzavřely říjnové volby, šanci za čtyři roky sbírat body v parlamentních, ale i prezidentských volbách.
