Už přinejmenším týden ze všech stran v této zemi zaznívá, že USA a Rusko si české hlavní město vybraly pro svůj podpis především jako hezkou kulisu. Přesně řečeno, že to byla zejména Obamova volba, aby mohl hezky navázat na svou loňskou návštěvu, kdy zde takřka v duchu papežského urbi et orbi oznámil svou vizi světa bez jaderných zbraní.
Jistě, na tomto nepříliš povznášejícím postřehu se nic nemění. Praha byla a zůstala jen kulisou. Příjezd amerického a ruského prezidenta prostě nebude mít pro Česko nějaké dalekosáhlé důsledky. Nepovede to třeba k nějakému zvláštnímu prohloubení vztahů, novým smlouvám, hlubšímu porozumění třeba s Rusy ohledně minulosti či budoucnosti a podobně.
Dokonce ani na to, jestli sem Obamova administrativa konečně už bude schopná dosadit velvyslance, nebo nás nadále bude nutit si myslet, že jí za to zřejmě ani nestojíme, to celé nebude mít valný vliv.
Jestli vlastně v něco můžeme doufat, pak leda v to, že pořadatelská zručnost a vůbec celý ten hezký zanechaný dojem podtržený nádherným počasím alespoň na nějakou dobu zkvalitní zdejší politickou kulturu.
Jen si připomeňme, čím Česko v minulé době zaujalo okolní svět. Seznamu vévodí zpackané předsednictví EU, kdy zrovna v jeho půli padla vláda, což soudným lidem vůkol přišlo jako vrchol nezodpovědnosti – konkrétně v podání sociálních demokratů Jiřího Paroubka.
S nijak velkým pochopením, spíše s útrpným úsměvem nad ubohostí českého humoru lidé také přecházeli dílo Entropa. To viselo po dobu předsednictví v bruselské centrále Evropské rady. Bulhaři tam byli symbolizováni tureckými záchody, Němci dálnicemi s hákovými kříži.
Pravidelným hostem rubrik s pomyslným názvem Bizarnosti ve světových médiích je také český prezident Václav Klaus. Nejen svými extrémními tvrzeními, že globální oteplování je falešný mýtus, ale třeba i zarytostí, s níž odporoval podpisu Lisabonské smlouvy, i když ji schválila česká vláda, parlament a nakonec i Ústavní soud, jakož i celá Evropská unie.
Pikantním doplňkem přežvýkávaných příběhů o podivínovi z Pražského hradu pak byla samozřejmě zprávička, že jeho poradce Petr Hájek ve své knize koketoval s jednou vrcholně odpornou konspirační teorií. Totiž že atentáty z 11. září 2001 zorganizovala americká vláda sama, aby mohla rozpoutat války. Klaus, místo aby Hájka vyhodil, si tu knihu ještě vychvaloval.
"Je těžké to komunikovat"
Nelze opomenout ještě i další skvostné zářezy v této sérii. Nejprve samozřejmě hlášky Mirka Topolánka, jenž byl nejen českým premiérem, ale loni po dobu tří měsíců vlastně šéfem celého kontinentu. Američany pobavil svým rčením, že jejich východiska z hospodářské krize jsou cestou do pekel.
Připomínaným výrokem jakoby z útrob nějaké hodně zatuchlé čtyřkové české hospody bylo také jeho proslulé nacistické Es kommt der Tag. A vše pak korunoval nedávnými urážkami na adresu katolické církve či narážkami na židovství premiéra Jana Fischera, což mu sťalo politický vaz.
Nemluvě o tom, s jakým gustem zahraniční média sledovala, když coby šéf rádoby konzervativní strany opustil manželku, aby mohl pokračovat ve svém románku s tehdejší místopředsedkyní Sněmovny.
Ale ještě vydržte, to nejlepší z průvodců po českých politických ostudách a humoreskách až nakonec – neskutečné loňské přemety ohledně data parlamentních voleb. Původně se měly konat v říjnu, pak se mluvilo o listopadu, nakonec však Jiří Paroubek, do té doby trvající na jejich co nejrychlejším konání, udělal nečekané salto a odsunul je až na letošek.
Šéf švédské diplomacie Carl Bildt, jehož země ten půlrok Unii předsedala, si postěžoval, že vývoj na české scéně je tak rychlý, že se stává "poněkud nepřehledným". Ministr zahraničí Jan Kohout to tehdy komentoval výmluvně. "Některé věci se velmi obtížně komunikují našim zahraničním partnerům," řekl.
Tím vším nemá být řečeno, že v jiných zemích se podobné věci nedějí. Jen v Česku jich bylo v posledních letech tak nějak moc, zejména od loňského ledna, kdy Praha převzala zmíněné předsednictví. A proto nynější profesionálně zvládnutý a žádnými skandály doprovázený summit, vlastně svého druhu největší státnická událost v moderních dějinách této země, zapůsobil jako pohlazení po zdejší politikou znechucené duši.
Ano, blíží se volby, dosud napěchované spíše zesměšňováním protivníků než nějakými výraznými nápady. Takže by to byl zázrak, kdyby se něco změnilo. V tom případě zůstane pražský summit bohužel jen chvilkovým připomenutím, že to jde – tedy zdejší dění sledovat a přitom se za to nestydět.
