Je to až příliš krásné, než aby to byla pravda, pomyslí si občan, jenž ze záplavy billboardů už dostává tik a ruce strká hluboko do kapes, aby se ubránil dalším letáčkům.
Obchází stany, v nichž se mimo volební sezonu nabízejí hrnce v akci - jenže teď v nich zákeřně vysedávají náhončí stran s reklamními tužkami. Bojí se zastavit u koncertního pódia, neboť po písničce může udeřit projev. A přes veškerou obezřetnost občas narazí; cožpak mohl čekat, že předvolební nábor zahrne i psí karneval nebo ohnivou show?
I když masáž před jarními volbami byla ještě monstróznější, pořád se i v té podzimní točí pořádné peníze. ODS a ČSSD do ní hodlaly vložit po padesáti milionech korun, Věci veřejné aspoň čtyřicet a TOP 09 necelých třicet milionů. To máme sto sedmdesát milionů korun jen za čtyři klíčové hráče; k nim je třeba připočíst ještě náklady ostatních stran plus peníze, které kandidáti nečerpají z centrály - dejme tomu místnímu kandidátovi navaří předvolební guláš zdarma jeho soused řezník.
Přitom účinnost takových investic je přinejmenším sporná, volič má pod čepicí. I kdyby strana A rozhazovala peníze určené na svou kampaň přímo na náměstí do davu, chytrolín si její bankovky nachytá - a pak klidně půjde volit stranu B. Ostatně měl by na to nárok, protože částky, které politici tak furiantsky utrácejí, jsou přece jeho peníze!
Volič tedy uvítá, jestli jejich tok politici v budoucnu přiškrtí, jenže právem se zdráhá uvěřit.
Zaprvé, Nečas je o tom ochoten jednat, pokud ČSSD zveřejní skutečné výdaje na minulou volební kampaň - a taková podmínka příliš nadějí nedává.
Zadruhé, o limitech se pěkně poslouchá, ale co se pod ně vejde? Těžko si strany plácnou na dohodu, že se jako jeden muž vejdou do milionu. Nakonec limit může znamenat maximálně sto milionů i pětikorunu na kandidáta, průměrnou celoroční mzdu v Česku nebo v Ugandě či povinnost zanechat ve stranické pokladně alespoň stravenky.
Za třetí, pár dní před volbami se slibuje všechno všem, ale kdo zaručí, že do příští kampaně nevyrazí samí sklerotici? Navíc politici se mohou nakrásně dohodnout, jenže sotva zatroubí další volební halali, zaleskne se jim oko loveckou vášní a počnou se znovu trumfovat jako malí kluci. Jeden přihodí párek s hořčicí, druhý kolotoče, třetí ohňostroj, čtvrtý vzducholodě, a nové rozpočty pomalu vyšplhají ke starým rekordům.
Výraz limit nic nezaručí, pokud za jeho překročení nenásleduje trest. Dejme tomu pěkně mastná pokuta. A komu by ji hříšníci platili? Ne, zapomeňme na ušlechtilé nápady typu léčebna seniorů či dětské hřiště, charita z našich daní neznamená žádnou pojistku.
Provinilci by platili svým politickým soupeřům. Jedině to by jinak velkorysé strany přes srdce rozhodně nepřenesly.
