Evropané se z posledních sil snaží zachránit jadernou dohodu s Íránem. Tu, již prezident Donald Trump opakovaně označil za nejhorší, jakou kdy USA podepsaly, kterou jeho předchůdce Obama považoval za svůj hlavní zahraničněpolitický úspěch a na niž má dnes názor každý, kdo ji vlastně nikdy nečetl. Ano, složité, technické a mnohostranné smlouvy obvykle kromě odborníků nikdo nečte. A pokud, tak jim stejně nerozumí.
Nemějme iluzi o tom, že průměrný politik disponující pravomocemi velet armádám tuší, o co jde v dohodě, jejíž text tvrdí, že „íránský výzkum obohaceného uranu bude pro příštích deset let omezen na centrifugy typů IR- 4,5, 6 a 8 specifikované v Dodatku jedna a v průběhu osmi a půl let omezí počet centrifug IR-6 a 8 na třicet“. To vše je ozdobeno perskými jazykovými výšivkami, že vše se bude dít „v rozumném tempu“, které z pragmatického evropského textu na první pohled trčí jako složitá orientální mozaika z brutalisticky bílé zdi naší architektury.
Omezme se na konstatování, že dohoda Íránu, USA, Ruska, Francie, Číny, Německa a Velké Británie je prostě přiznáním faktu, že válčit s Íránem nechceme. Proto jsme se rozhodli vyměnit ukončení našich ekonomických sankcí, které lze zavést znovu, za slib, že Írán sice bude jaderný, ale svoji jadernou technologii použije jen pro civilní účely.
K uplatnění celého textu dohody dojde mezi lety 2015 až 2025. V roce 2020 zrušíme embargo OSN na prodej zbraní Íránu a v roce 2023 jim bude možno prodat i balistické rakety. Ty jim dodá Rusko, které by jinak smlouvu nepodepsalo. Což vysvětluje zuřivý odpor Izraele a Trumpovu velkou motivaci splnit další ze svých předvolebních slibů a z mnohostranné dohody odstoupit.
Každý, kdo se nad smlouvou zamyslí, dojde k izraelsko-trumpovskému závěru, že je výhodnější pro Teherán. Írán se stane jadernou mocností pomaleji a my mu za to pomůžeme ekonomicky. Mnohem problematičtější chvíle ovšem přijde, pokud se zeptáme, jaké máme jiné možnosti.
V čem bude naše pozice lepší bez této dohody. V zásadě máme jen tři jiné možnosti. Vstoupit do ozbrojeného konfliktu, kličkovat a čekat na změnu režimu v Íránu, kterému bude možno více věřit a jinak se s ním dohodnout, či rychle dohodnout jinou a lepší dohodu.
První možnost, ozbrojený konflikt, v podstatě nikdy neležela na stole soudných politiků. Íránská armáda je 21krát větší než česká se sedminásobkem našeho rozpočtu na obranu. A potkáte ji všude – od Libanonu přes Sýrii po Irák. Armádní rozpočet tvoří sice zanedbatelných 2,5 procenta rozpočtu sankcemi zchudlého Íránu, Teherán však dokáže v případě konfliktu vygenerovat tolik prostředků a vojáků, že by irácký či afghánský konflikt vypadal jako procházka zahradou mateřské školy.
Druhá možnost, kličkování s čekáním na změnu režimu, trvá již od roku 1979 a za tu dobu se stalo jediné – režim se upevnil. Můžeme ještě pár let kličkovat a za odměnu nejspíš dostaneme jadernou bombu pro využití výše popsanou armádou.
Tato a nějaká nová jaderná dohoda s Íránem proto představuje jedinou reálnou možnost. Prezident Emmanuel Macron i kancléřka Angela Merkelová se o tom snažili přesvědčit Donalda Trumpa. Pravděpodobně marně. Americký prezident nejspíš další odklad íránských sankcí nepodepíše, čímž se otevřou dveře jednáním s Teheránem o tom, jestli dohoda ještě platí. Zbylí signatáři smlouvy budou schopni některé části dohody plnit a motivovat tím Írán k témuž, pokud přesvědčí Američany, aby jim to třeba v Radě bezpečnosti neshazovali a nenechali americké šerify honit krajinou představitele neamerických firem obchodujících s Íránem. Obtížné, ale představitelné.
Poté, co Trump nepodepíše odklad sankcí či případně vyváže USA z dohody úplně, začneme v oslabení jednat s Teheránem o textu, který se nebude smět jmenovat dohoda, protože tu už máme. Íránci nás budou vydírat tím, že se nám nedá věřit, protože oni vše plnili a Američané z ní stejně odstoupili. Do toho bude pomalu přitápět izraelský premiér Benjamin Netanjahu, kterému začínají dělat vrásky Íránci v Sýrii a nejraději by tam s nimi začal bojovat až do posledního Syřana. K tomu ostatně může některé z nich i přemluvit. Evropa ovšem nebude mít zájem na eskalaci konfliktu na Blízkém východě, který by se tak stával „bližší a bližší“ a vyráběl nám další uprchlické vlny.
Írán lhal o svém jaderném programu, máme důkazy, řekl Netanjahu |
Dohoda s Íránem je možná špatná, ale lepší s ním dojednat neumíme. Silou ho k ní dotlačit nelze. Současnou komfortní pozici by navíc Teherán nikdy neměl, kdyby nedostal darem válku v Iráku. Tam ho Západ zbavil jediného skutečného problému – Saddáma Husajna. Není náhodou, že těsně před oběšením Saddám nenadával nám, ale právě šíitům a Íránu.
Proto se Evropané snaží dojednat dodatečný text, který by přinesl Trumpovi symbolické vítězství a splnění předvolebního slibu bez destrukce léta dojednávané dohody, zpomalil Izraelce a zachoval nám jedinou smlouvu, jaké jsme schopni dosáhnout. To je nejméně špatná ze špatných možností.
Pokud dohoda padne, což je téměř jisté, zbývají nám zbylé dvě alternativy. Válka, která by skončila nějakou dohodou, anebo dojednávání dohody velmi podobné té, kterou nyní boříme. Vstupujeme do šedé zóny nejistot. Pohybujeme se v kruhu íránského labyrintu, který je na našich mapách posledních 2 500 let, a snažíme se nepotkat příšeru, která tam prý taky někde bydlí.
