Až budeme po letech hodnotit rok 2017 na Blízkém východě, zůstanou nám v historických knihách asi jenom dvě věci. Fotografie Donalda Trumpa na jeho první zahraniční cestě, jak tancuje se šavlí a pouštními šejky dabku v Saúdské Arábii.
Ti samí šejkové si od něj potom obratem nakoupí historicky největší množství moderních zbraní za odhadem 7,3 bilionu korun, což je skoro dvojnásobek celého HDP České republiky. Druhá historická poznámka bude o dalším nárůstu sporů mezi Araby a Íránem. Obojí přitom spojuje jev dlouhodobý, který se ovšem v Evropě snažíme ignorovat. Sto let po revoluci bolševické a třicet osm let po revoluci šíitské začala také revoluce sunnitská.
Přichází pomalu a je jako by vynucena nástupem Íránu. Tomu se díky strategické chybě Západu odstraněním jejich věčného iráckého protivníka dnes daří relativně nerušeně organizovat a vyvážet šíity po celé oblasti, o kterou se posledních pár tisíc let vede etnický, religiózní i civilizační arabsko-perský spor.
Výsledkem je pocit ohrožení a dokonce i jakéhosi postupného obkličování sunnitských zemí rostoucími arabskými šíitskými enklávami. Chapadla perské chobotnice rozšířila dokonalou paniku ve vládnoucích kruzích sunnitských držav. Najednou se sunnité sami cítí jako Izraelci – s nepřáteli všude okolo a tak trochu i doma.
Írán osidluje Sýrii, na západě chce vytvořit čistě šíitskou zónu |
Probíhající sunnitská revoluce je přitom pro nás ze Západu skoro neviditelná, protože přichází krůček po kroku. Namísto výstřelu z Aurory a pohlcení cara i prozatímních demokratů Sověty tu vidíme několikaletý proces, jehož jednotlivé kapitoly si možno pojmenovat jenom podle jejich současných a příštích bojištích. Irák. Bahrajn. Saúdské šíitské ropné provincie. Jemen.
Nedobrovolní revolucionáři
Kolébkou sunnitské revoluce mělo být tolik vyzývané a současně zatracované arabské jaro. Nebylo víc než chaotickou předmluvou. Hnacím motorem změn se nestala údajně po demokracii toužící „arabská ulice“ či „mládí“ žijící na sociálních sítích. Kořeny Íránem vyprovokované revoluce nenese ani jakási probouzející se občanská společnost.
Sunnitská revoluce nakonec přišla shora, v principu ne nepodobna oné bolševické. Lenin vysvětlil dělnické třídě, co má chtít, aby získal moc pro sebe slibem, že jim právě tohle dodá. Leninem sunnitské revoluce je duo Muhammad a Muhammad, následníci trůnů dvou monarchií, které zdánlivě nemohou být víc odlišné – Spojených arabských emirátů a Království Saúdské Arábie. To, co tihle dva jednoho dne zdědí a co s tím vůbec lze udělat, tvoří dnes vznikající program revoluce.
Oba jejich státy mají velmi fluidní koncept vlastního občanství. V normálních státech žijí převážně jeho občané, kteří pracují a daňovými odvody si platí služby svého státu. Ve státech dua Muhammadů pracují hlavně cizinci, kteří se ani nemohou stát občanem. Občan je privilegovanou menšinou svého vlastního státu, spíše jakýsi akcionář společnosti s ručením omezeným zvané stát.
Veřejné popravy neodstrašují. Írán upouští od trestu smrti pro dealery drog |
Protože je třeba zaručit růst HDP takového státu a tím i stále více peněz k rozdělování, je třeba dovážet stále více pracovní síly. V Emirátech se mezi roky 1995 a 2005 zvětšil počet obyvatel o neuvěřitelných 75 procent.
Jak ale alespoň částečně vyrovnávat takto vzniklé přírůstky cizinců, kteří třeba v již zmíněných Emirátech dosáhli 80 procent obyvatelstva? Jedinou cestou je podporovat současný nárůst domácí populace občanů, jejichž průměrný věk se tak ale posunuje níže a níže. Zatímco v Čechách je průměrnému obyvateli skoro 42 let, v Saúdské Arábii už je to dnes pouze 30 roků.
Tato spirála byla léta finančně udržována ropnými příjmy, které ale jednoho dne skončí. Zároveň cena ropy od roku 2014 klesla o takřka 70 procent. Emiráty to pochopily první a jejich neropné příjmy proto již dnes tvoří 69 procent. Saúdský korunní princ Muhammad bin Salman se svojí Vizí 2030 hodlá jít stejným směrem a ještě chce privatizovat část podílu v saúdském ropném koncernu Aramco v hodnotě alespoň 3 bilionů dolarů.
Oba státy tedy hodlají ukončit svoji závislost na ropě, modernizovat ekonomiku a tím změnit i svoji vlastní společenskou strukturu. Pokud vám to začíná připomínat konec pozdního středověku a nástup raného kapitalismu s jeho ekonomikou vynucenými občanskými svobodami, není to náhodné. Jen to zaručí záchranu monarchie a zároveň umožní nutné změny společenského systému. Hlavní je o tom teď ještě příliš otevřeně nemluvit, aby se zúčastnění nevyděsili.
Tomuto vývoji samozřejmě stojí v cestě domácí nepřátelé – konzervativní elementy církve a početně stále se zmenšující starší část obyvatelstva, která z principu nechce vůbec žádné změny. Církev lze ovšem přesvědčit výhodným společným nepřítelem – šíitským Íránem.
Až budete příště číst zprávy o rozsáhlých zatýkáních v nejvyšších patrech saúdské politiky, o válce v Jemenu, šíitských nepokojích a zástupných válkách různého stupně po celém jižním Středomoří od Sýrie po Lybii, zkuste se na to podívat i touhle optikou. Arabským světem obchází strašidlo, strašidlo Íránu a jeho šíitské teokratické koncepce státu, která oproti všem předpokladům od roku 1979 spíše uspěla. A vyděsilo nám to arabské sunnity natolik, až to z některých princů v oblasti udělalo možná nedobrovolné, ale osvícenecké revolucionáře.
