Oba muži mají jedno společné. Byli to úspěšní předsedové takzvaných úřednických vlád. První ve dvacátých letech minulého století. Druhý podal demisi v pátek.
Prezident Klaus Jana Fischera ocenil, pochválil ho, že svou roli zvládl. Premiéra oceňovala i veřejnost - v jednu chvíli byl dokonce populárnější než prezident i než kníže. Svou roli skutečně zvládl. Ale byla to spíše loutková role.
Zbabělec, který uhne
V historickém excesu označil Mirek Topolánek Jana Fischera za zbabělce, který vždycky uhne. Topolánek je Topolánek. Forma sice hrozná a neúnosná, obsah však nebývá vždy od věci.
Jan Fischer často říkával, že má své limity, za které nepůjde, když jednal s předsedy stran, kteří mu prakticky vnutili jeho vládu. Ve skutečnosti ale téměř žádné limity neměl. Diktátu Topolánka a Paroubka se vzepřel málokdy.
Nechal si rozleptat úsporný balíček. Srazil paty, když mu tehdy mocní předsedové nedovolili vyměnit ministry. Neřekl ani popel, když se „úřednický“ ministr Pecina stal vůdcem pražské kandidátky ČSSD.
Ano, uhýbal a vyhýbal se čelním střetům. Na jeho obranu je však potřeba říci, že neměl žádnou, jak politici říkají, vyjednávací pozici. Jeho vláda nebyla ve skutečnosti úřednická, ale zcela pod kontrolou dvou tehdy hlavních stran.
Topolánek ani Paroubek nebyli lidé, kteří by si brali sebemenší servítky, když mohli někoho přimáčknout ke zdi. Jejich arzenál politických triků, hrozivých gest a skutečné taktické chytrosti by vyděsil i Chucka Norrise.
Jediné, co proti tomu mohl postavit politicky nezkušený Fischer, byla hrozba demisí. Na první pohled silná karta. Odchod velmi populárního premiéra by Topolánkovi a Paroubkovi pořádně zboural jejich stavbičky z písku. Jenže on o své místo hodně stál a oba předsedové nebyli takoví hlupáci, aby to neviděli na první pohled.
Fischer se nevzbouřil. Zůstal loutkou a nestal se chlapcem jako pohádkový Pinocchio.
Frajer
Premiér znal své meze. Přesto je v něčem překročil. A možná tak on, člověk veskrze nerevoluční a opatrný, pomohl připravit revoluci.
Jak to? Po éře kožených tváří, kostrbaté mluvy, výsměchu, výhrůžek, na odiv stavěné moci se předseda statistického úřadu choval v premiérském křesle normálně. Nedělal ze sebe superúředníka ani papaláše. Jistě, pozorovatel si mohl udělat obrázek, že je to muž možná o něco ješitnější, než by měl být. Ale který muž, jenž dosáhl úspěchu, takový není?
Ve všem ostatním se choval dočista jinak než zpupní politici. Mluvil sice jako člověk, který se vyzná ve svém oboru, ale srozumitelně. Nad nikoho se nevyvyšoval. Dokázal naslouchat. Po éře nabubřelých Klausů, Zemanů, hrubého Topolánka a supernabubřelého Paroubka to byl balzám pro oči i uši.
Jistě, byla to pouhá forma. Jenže čeho jiného než formy se týkala červnová politická revoluce? Paroubek nebyl odmítnut proto, že je sociální demokrat, ale proto, že je nabubřelý. Langer nebyl odmítnut proto, že byl schopný ministr a ódéesák, ale proto, že má špatnou pověst. A kníže nedostal tolik hlasů proto, že má geniální program, ale proto, že je sympaťák.
Nepřispěl Fischer svým civilním chováním k tomu, aby si voliči konečně uvědomili, že by nám neměli vládnout sprosťáci?
Vláda
Fischerův politický nepolitický úřednický neúřednický kabinet toho neudělal příliš mnoho. Spravovat zemi od svržení Topolánkovy vlády do voleb nebylo tak těžké pro tým inteligentních lidí.
Úsporný balíček by připravil Eduard Janota jako náměstek ministra i pro politickou vládu. A rozhádaný parlament by mu ho rozporcoval tak jako tak. Ve skutečnosti totiž nevládl kabinet, ale Paroubek s Topolánkem, kteří věřili, že si připravují pozici pro zásadní střetnutí o premiérské křeslo.
V politických dějinách země nehrál Jan Fischer prakticky žádnou roli. Jeho vláda se klenula nad obdobím, kdy si Paroubek a Topolánek mysleli, že řídí svět a ve skutečnosti oba spěli k hořkému konci. Takové jsou paradoxy politiky a dějin.
Ani o Fischerovi se nedá říci stoprocentně, že odchází se ctí. Možná propásl životní šanci postavit se do čela revoluce „správňáků“. Teď už jich je najednou tolik, že je dobře odjet za prací do Londýna...
