Česká republika je knižní ráj. Vychází u nás skoro nejvíce knih v poměru na počet obyvatel ve střední Evropě. Existuje tady více než 4 000 nakladatelů, pořádají se desítky literárních soutěží a každý rok přibude více než 40 000 zařízení, na kterých jde číst elektronické knihy. Všichni se holedbají, kolik knih ročně přečtou, v kavárnách se vedou pseudodisputace o každé kravině, kterou někdo vydal a člověk by si řekl, že to tady musí být takové Monte Carlo pro spisovatele. Jenže opak je pravdou, většina českých spisovatelů ryje držkou v zemi. Mají svoji civilní práci a jsou rádi, když jim po přepočtu vychází hodinová sazba za psaní knih alespoň v celých korunách.
Kdo za to může? Zlý nakladatel, který sdírá autory z kůže? Distributor, který si účtuje nebetyčné marže? Náš zaměstnavatel, který nám málo platí a my si nemůžeme kupovat drahé knihy? Nebo snad stát, který uvaluje na knihy DPH? Blbost, blbost a zase blbost. Můžeme za to my, čtenáři, naše pokrytectví a neochota platit za duševní dílo.
Dříve jsem se snažil zapojovat do diskusí, kde se rozebírala cena knih (ať už elektronických a nebo papírových), ale nechal jsem toho. Došlo mi totiž, že všechny ty nesmyslné argumenty, že knihy jsou drahé, protože na nich má nakladatel desítky procent, nebo že elektronické knihy by měly stát desetinu ceny, protože to nejdražší u nich odpadá, nepramení z nevědomosti jejich předkladatelů. On je to pouze alibismus, kterým se čtenáři snaží ospravedlnit krádeže, kterých se dopouštějí stahováním knih na internetu. Úplně to slyším – ale stahování je podle zákona legální. Ano, je, ale morálně je to krádež a žádný zákon na tom nic nezmění.
Před pár lety, když se tady rozjížděl trh s elektronickými knihami, panoval názor, že pokud nějaký nakladatel nebude dělat elektronické knihy, je povinností každého ty knihy dávat na internet – aby se mu ukázalo, o co přichází.
Když většina nakladatelů začala elektronické knihy vydávat, objevil se nový argument pro stahování: cena elektronických knih. Jen idiot přece platí za nuly a jedničky více než polovinu ceny knihy! Jak může vůbec nakladatele napadnout chtít tolik peněz? Zlodějina! Nikdo už nechtěl slyšet, že náklady na tisk a skladování dělají při normálním nákladu necelých 20 %. Ten papír je jenom nosič, nic jiného. To, co si kupujeme, je příběh, ne štos nařezaných stránek.
Musím se smát, když slyším od lidí, kolik knih přečetli na své čtečce, nebo kolik knih mají na svých profilech v Goodreads. Jak jsem psal – ročně se na trh dostane více než 40 000 zařízení, na kterých jde číst elektronické knihy. A víte, kolik procent trhu knih dělají právě ty elektronické? Necelé dvě procenta! Naprostý nepoměr k počtu zařízení. A ta křivka nijak neroste. Spíše naopak.
Já to prostě nechápu, jsme schopni vyrazit do kina na kdejakou kravinu, nechat za lístek dvě stovky a po hodině a půl odejít domů a na Facebooku nadávat na to, jaká to byla blbost. Ale že by někoho napadlo říct kinařům – víte co, já se na to nejdříve podívám a pak vám možná zaplatím? U knih se tohle děje skoro pořád. Tenhle argument slyším dokonce i od lidí, kteří nemají problém jinak normálně platit za duševní vlastnictví. A to dneska zašli nakladatelé tak daleko, že vám zadarmo ukážou mnohdy více než 20 % knihy, abyste se rozhodli, jestli si ji koupíte a nebo ne. Udělal tohle někdy nějaký filmový producent?
Ano, nejen knihy se stahují. Filmy a hudba jsou na tom snad ještě hůře, ale víte, kde je ten největší problém? Spisovatelé nemají jinou možnost, jak profitovat ze svého díla. Filmaři a hudebníci oproti tomu ano, a ne jednu. Hudebník vydělá na koncertě, může skládat hudbu pro film a televizi, hrát po večerech v klubu. Film se zase prodá do televize, může se legálně streamovat. Peníze získá za product placement. Jenže spisovatel má pouze tu svoji knihu. Když si ji nekoupíte, další peníze z ní nemá jak vydělat. A to samé nakladatel.
A prosím, odpusťme si řeči o tom, že rádi budete platit peníze za knihu přímo autorovi, že nakladatel je jen mezičlánek, který připravuje autora o peníze. Tohle je snad ten největší nesmysl, jaký slýchávám. Autoři chtějí psát, nemají čas se starat o redakci, distribuci, propagaci. Potřebují tým lidí, kteří jim s knihou pomáhají, protože jinak by ta kniha nebyla tak dobrá. A oni to moc dobře vědí.
Přál bych nám, aby se na nás naši oblíbení autoři vykašlali, aby na psaní knih rezignovali, my, čtenáři, si je prostě nezasloužíme. Už jen proto, že za jednu návštěvu hospody jsme schopni bez keců nechat to samé, co dnes stojí průměrná kniha – jenže v té hospodě jsme pár hodin, kdežto s knihou za tu samou cenu můžeme strávit několik krásných dnů, a stejně ji radši ukradneme. Chápete, jak jsme směšní?
