Nevím, jak dlouho o tom přemýšleli, ale nenapadlo je nic lepšího než se snažit přesvědčit zákonodárce, aby školám nařídili povinnost věnovat určitý čas kultivaci manuální zručnosti dětí.
Úvaha stojí na přesvědčení, že návrat dílen a pozemků do základních škol povede ke zvýšení množství dětí, jež budou motivovány jít cestou učebních oborů a vstoupí následně na pracovní trh jako o něco lepší automechanici, instalatéři, zahradnice či prodavačky. A protože mají upřímnou snahu dosáhnout svého, zašli přímo za premiérem Andrejem Babišem s prosbou o podporu.
A on je, demise nedemise, podpořil. V minulosti už několikrát projevil potřebu vyjadřovat se ke vzdělávání a jeho bilance v tomto směru je vcelku tristní. Přímo naplňuje pořekadlo, že méně občas znamená více. A že by neměl zapomínat na své heslo „nekecám, ale makám“.
Pozemky a dílny by se měly do dvou let vrátit do výuky základních škol |
Předpoklad, že návrat dílen a pozemků do základních škol povede k renesanci řemesla skrze přeplněná učiliště plná motivovaných dětí, jejichž cestu životem určí vlastnoručně vypěstovaná brambora ze školního pozemku či plastový obdélník vypocený nad školním svěrákem, je naprosto scestný. A to i proto, že školy za stávajících podmínek nemohou většinou více než oprášit koncept pracovní výchovy z 80. let.
Vesměs humorné, ale občas i znechucené vzpomínky na absurditu této výchovy, které po oznámení plánu zahltily webová fóra, nahrazují absentující výzkum na téma „vliv pracovní výchovy na motivaci dětí živit se rukama“, který Asociace malých a středních podniků samozřejmě zapomněla pořídit. Takže jejich představa stojí na naivním a ze společenskovědního hlediska diletantském předpokladu, jenž se nenaplní.
Ona totiž ta motivace, o kterou jim jde, je ve skutečnosti výsledkem mnohem silnějších, vnitřních i vnějších faktorů, než je škola. Rozhoduje o ní zejména průnik mezi osobním nadáním a zájmem, jejž ponejvíce ovlivňuje rodina, dále (ve věku 15 let) úzus mezi vrstevníky a širší ekonomická i společenská situace určující atraktivitu, prestiž a perspektivu určité kariéry. Doby, kdy kluci mohli ohromit okolí ručně smontovanou koloběžkou, jsou pryč. Vědí to děti, rodiče, takřka všichni, snad kromě Asociace malých a středních podniků.
Je nicméně velká škoda, že se diskuse o pracovní výchově zbytečně obrací špatným směrem. Kdyby totiž nejprve proběhla debata, co to jsou pracovní dovednosti pro 21 .století a co je třeba udělat, aby jejich osvojení mohly školy podporovat, možná jsme mohli vzdělávání prospět. Takhle zůstane v lepším případě u černého humoru, v horším dojde k otravování dětí a škol nefunkčními zbytečnostmi.
