Bývaly doby, kdy se vyjádřením nedůvěry vládě jen vyhrožovalo, doby, kdy hlasování o nedůvěře bylo krajním řešením situace a kdy i rétoři u řečnického pultíku rozmýšleli, zda vyjádření nedůvěry ve svém projevu použít. Ani v době koaličního vládnutí ČSSD a ODS v rámci opoziční smlouvy žádná z menších stran nevyužila tohoto instrumentu.
Vydrželo to do roku 2003, kdy se občanští demokraté odhodlali a rozhodli se tehdy nepříliš průraznému Vladimíru Špidlovi a jeho vládě vyjádřit nedůvěru. Neúspěšně. Další příležitost nalezla opoziční ODS o dva roky později v majetkových poměrech tehdejšího premiéra Stanislava Grosse. Ani tentokrát ale neuspěla.
K rozmachu dochází až od června 2007. Parlamentní pravice i levice byly stejně silné, v čele vlády stál premiér Topolánek, proti němu útočil Jiří Paroubek. Pokud by existovala soutěž ve vyhlašování vyjádření nedůvěry, byl by jejím vítězem a králem právě Jiří Paroubek. Nejenom, že z vyjádření nedůvěry udělal nástroj parlamentní obstrukce, nástroj, díky němuž získal pozornost médií, ale byl i jediným, který uspěl - a to při svém pátem pokusu. Od Paroubkových dob bylo využito hlasování ještě pětkrát Bohuslavem Sobotkou. Vždy se snažil vládu položit, vždy neúspěšně.
Vyjádření nedůvěry v přímém přenosu má zaujmout voliče a získat příznivce, výsledkem však bývá přehlídka nepromyšlených projevů za hranou trapnosti.
Hlasování o vyjádření nedůvěry vládě zevšednělo. Politické strany jej iniciují proto, aby získaly prostor pro prezentaci svých politických názorů. Odvolání vlády, jakožto smysl celého hlasování, je zpravidla až na druhém, ne-li třetím místě, pokud o tom vůbec strany uvažují.
Vyjádření nedůvěry konstruktivně?
Hlasování o vyjádření nedůvěry by mohlo vrátit vážnost schválení takzvané konstruktivní varianty, předpokládající shodu na jméně nového premiéra. Strany by to nutilo k větší spolupráci a iniciovaly by jej jen v případě, že by byla situace natolik závažná, aby opozice pád vlády opravdu chtěla.
Když ji v roce 2013 chtěla prosadit ODS, byla proti ČSSD. Tehdejší senátor a dnešní ministr Dienstbier prohlašoval, že konstruktivní vyjádření nedůvěry by omezovalo prezidenta, jenž má být přímo volen. Dnes ten stejný Dienstbier připravuje novelu Ústavy, v níž chce omezit pravomoci prezidenta a snad i zavést konstruktivní variantu hlasování.
Strany by se mohly začít konečně chovat dospěle a nedětinsky. Přijetí novely, která by chránila vládu před opozicí, by neomezovalo možnost se vyjádřit. Předešli bychom však situacím, kdy opozice odvolá vládu a nemá další plán (jako se to povedlo právě Paroubkovi), současně by se hlasování o nedůvěře vládě přestalo zneužívat s vidinou záruky mediální přízně a veškeré pozornosti.
