Českou republiku tento týden poctila návštěvou státní poradkyně a ministryně zahraničních věcí Myanmaru Aun Schan Su Ťij. Padesátimilionová země v jihovýchodní Asii – dříve známá pod názvem Barma – je v posledních dvou letech pod enormním tlakem mezinárodního společenství, lidskoprávních organizací a akademické veřejnosti.
Důvodem je politika převážně buddhistického státu vůči muslimské menšině Rohingů. Desetiletí trvající etnické napětí přerostlo v brutální masové násilí ze strany myanmarské armády, které vyšetřovatelé Organizace spojených národů vloni v létě označili za akt genocidy.
Od srpna 2017 ze země do sousedního Bangladéše uprchlo více než 700 tisíc Rohingů. Násilnosti, mučení a zabíjení se nevyhnulo ani ženám a dětem. Podle řady nezávislých odborníků a právníků existuje dostatek důkazů o spáchání aktu genocidy.
Vyšetřování OSN a dalších institucí bylo založeno na výsleších stovek svědků a těch, kteří masakry přežili.
Důležitou součástí důkazního materiálu jsou i satelitní snímky vypálených rohingských vesnic a další zjištění, ke kterým vyšetřovatelé dospěli díky nejmodernějším technologiím. Světová média o průběhu masakrů poměrně intenzivně referovala a vyšetřovací zpráva OSN z loňského roku (konstatující, že v Myanmaru došlo k porušení mezinárodního práva) je volně ke stažení na internetu.
Aun Schan Su Ťij – bývalé barmské prominentní disidentce celosvětového významu – byla v reakci na genocidní politiku Myanmaru odebrána řada ocenění z minulosti, mimo jiné cena za lidská práva Muzea holokaustu ve Washingtonu.
V médiích se dokonce diskutovalo o možnosti odebrat Su Ťij Nobelovu cenu za mír z roku 1991, k čemuž nakonec nedošlo, protože laureátům není možné ocenění odebrat.
Státní masové násilí
Genocidu Rohingů tak lze označit za dobře zdokumentovaný případ státního masového násilí, které je v průběžném prošetřování mezinárodních institucí. O to více zarážející je způsob, jakým české orgány a instituce vysokou představitelku myanmarského státu tento týden přijaly.
Su Ťij byla hostem nejvyšších představitelů české zahraniční politiky (prezidenta, premiéra a ministra zahraničí), na Univerzitě Karlově pronesla přednášku a ve státním Náprstkově muzeu zahájila výstavu Krásy Barmy, jež zobrazuje „tradiční řemesla, festivaly i úchvatnou chrámovou architekturu Myanmaru“.
Z oficiálních komuniké vyplývá, že se během jednání vzpomínalo na „tradiční a dlouhodobě dobré vztahy“ mezi oběma zeměmi, na historickou spolupráci v období socialismu (stavba barmských továren na pneumatiky a traktory) a hovořilo o možnosti vzájemné ekonomické spolupráce a podpoře v oblasti demokratizace. Brutální masové násilí vůči Rohingům tak zcela jistě nepatřilo mezi hlavní body programu a problém byl komunikován pod nicneříkajícím označením „lidskoprávní situace v zemi“. Su Ťij hovořila o genocidní politice své země jako o „dlouhodobém sporu s muslimským etnikem“, který by dle svých slov „ráda ukončila“.
Barma propustila vojáky odsouzené za vraždy Rohingů, ve vězení nebyli ani rok |
O tom, jaká je realita tohoto „sporu“ a jaké jsou skutečné „krásy Barmy“, nejlépe vypovídají vyšetřovací zprávy popisující například hromadné znásilňování napříč stovkami rohingských vesnic, které bylo koordinováno myanmarským státním aparátem. O Su Ťij se často hovoří jako o osobě, která na armádu a milice páchající zločiny proti lidskosti nemá žádný vliv.
Toto zavádějící stanovisko vychází zejména z nepochopení genocidy jako státem organizovaného násilí vůči vybrané skupině obyvatel. Jinými slovy, genocida nemá pouze individuální pachatele (generály, vojáky, milicionáře), ale jejím základem je stát jako takový – stát jako organizační, ekonomická, ideová a propagandistická základna. I z tohoto důvodu lze předpokládat, že specializované instituce na problematiku genocidy a lidských práv odebraly Su Ťij jednotlivá vyznamenání navzdory proklamovaným ujištěním, že tzv. státní poradkyně nemá kompetenci násilnostem a realizaci genocidní politiky zabránit.
Je více než nešťastné, že české instituce roli myanmarského státu v genocidě Rohingů během návštěvy Aun Schan Su Ťij vůbec nereflektovaly. Prevence genocid (jejich zabránění) je totiž možné celosvětově dosáhnout pouze kombinací účinného mezinárodního práva (dostat pachatele před mezinárodní trestní tribunál), osvěty i vzdělávání veřejnosti a zejména prostřednictvím diplomatického tlaku těch států, které respektují Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy jako závazný dokument, na ty státy, které tuto úmluvu naopak systematicky porušují.
V případě České republiky je situace o to nešťastnější, že se diplomaté i politici v nedávné minulosti i v současnosti zasazují o uznání některých historických masakrů a epizod masového násilí za genocidní akt (například genocida Arménů během první světové války nebo hladomor na Ukrajině ve třicátých letech).
Cílem právní koncepce genocidy nicméně nebylo pojmenovat historické epizody masového násilí, ale především se pokusit zachránit životy mužů, žen a dětí kdekoli na světě před státem řízeným vyvražďováním.
