V Londýně, na řece Temži, ti blázniví Britové navíc hromadně nasedli do tisícovky lodí a v desetikilometrovém průvodu se plavili městem a přitom opět hráli, zpívali a hodovali.
To všechno prý dělali (a na naše poměry to je zcela neuvěřitelné), aby oslavili skutečnost, že jedna paní v pokročilém důchodovém věku 86 let stále ještě pracuje na téměř plný úvazek, činí to prý s radostí už šedesát let a chce v tom dál pokračovat.
A k dovršení toho bláznění posadili tuhle babičku na jednu z těch lodí a nechali ji celou tu plavbu mávat, neboť prý je v zemi nejpopulárnější osobou, a milion lidí na březích řeky mávání vehementně opětoval. A to se ještě bude na její počest v pondělí večer konat velký koncert a v úterý slavnostní bohoslužba v katedrále svatého Pavla. Pak ji povezou kočárem středem města, aby nakonec všem zamávala z balkonu za přeletu čestné historické letky.
Asi jste již uhodli, že ta šestaosmdesátiletá paní je královna Alžběta II., která coby hlava státu v Británii a v patnácti zemích světa včetně Kanady či Austrálie už dnes pro tři generace reprezentuje nejen stabilitu a kontinuitu, ale i oddanost službě lidem i zemi.
Neměla kdysi po smrti otce na vybranou, prostě musela, zhostila se úkolu na více než sto procent (a její bohatství přece patří instituci monarchie). Navíc nejde o nějakou povznesenou aristokratku, pro kterou by otevírání škol a nemocnic, inaugurace úředních budov, obchodních středisek či stadionů nebo přijímání zahraničních hostí bylo nudnou povinností a setkávání a potřásání rukou s desítkami tisíc "poddaných" včetně cest do zahraničí otravou. Asi se té "normálnosti" naučila za války, kdy sloužila v uniformě coby řidička automobilu domobrany.
O tom nakonec každý člověk, který měl tu čest se s ní setkat, rád vydává svědectví, neboť mohl obdivovat neokázalost jejího vystupování, živou jiskrnost jejích pomněnkových očí a její opravdový a srdečný zájem o vše, o čem se hovoří. Na to se prostě nezapomíná. A i když je dnes v Evropské unii desítka konstitučních monarchií, které jsou stejnými demokraciemi jako republiky, a navíc nevydávají peníze na volbu prezidenta, Alžběta II. je v mnoha ohledech jedinečná.
Proto se není co divit tomu, že nyní, ve dnech oslav diamantového výročí jejího panování, Britové blázní a vyvádějí radostí jako děti. Kéž bychom to jednou při podobné příležitosti - jakou prý kdysi bývaly narozeniny prezidenta Masaryka - dokázali opět i my.
