Zatímco v Černínském paláci nebo na ministerstvu práce a sociálních věcí se šéfů od roku 1993 vystřídalo jedenáct, na zdravotnictví skoro dvakrát tolik. Od dvacátého Adama Vojtěcha se moc nečekalo. Člen vlády s krátkou budoucností. A politický zajíc. Jedenatřicetiletý právník se sice už chvíli se šéfem ANO Andrejem Babišem o zdravotnictví radil, ale marná sláva.
Když jeho jméno proženete testem na sociálních sítích, pořád je vnímán spíš jako zpěvák, který se kdysi zúčastnil Česko hledá SuperStar, než odborník na zdravotnictví. Studentským klipem k osm let staré besídkové písni Declaration zaujal český internet – aspoň co do sledovanosti na YouTube – víc než skoro všemi svými ministerskými výstupy dohromady.
V posledním měsíci však dělá vše, aby to změnil. A stal se zapamatovatelným i ve svém úřadu. Že je ministrem vlády v demisi, jejíž členové by podle Ústavního soudu neměli činit nezvratné kroky? Nevadí.
Už stihl odvolat ředitele dvou velkých nemocnic a nahnuté to mají další. Ještě předtím, než vláda nezískala důvěru Sněmovny, v rozhovoru pro MF DNES popisoval i ambiciózní změny v resortu – vyšší spoluúčast pacientů, zrušení úhradové vyhlášky či nový systém jmenování členů dozorčí rady VZP.
Je možné, že Vojtěch ještě dostane čas na splnění těchto plánů. Zdravotnictví je totiž pro Babiše jeden z resortů, které v současných vyjednáváních o nové vládě – na rozdíl od dopravy nebo obrany – rozhodně pouštět nehodlá. A jistě je v pořádku, že ani v demisi Vojtěch neztrácí čas.
Ale se zásadními kroky by měl počkat až – a jestli vůbec – bude dál ministrem. Případně tak činit ve chvíli, když musí. Stávkují lékaři, nemocnice přestává poskytovat základní péči, ministr má v ruce audit, podle něhož hrozí nemocnici bankrot. Asi tak nějak si lze představit situace, kdy by i ministr v demisi měl konat. Nic ani zdaleka podobného však minimálně v případě odvolání Svatopluka Němečka, který deset let šéfoval Fakultní nemocnici v Ostravě, Vojtěch nedoložil.
Při popisování důvodů, proč v pátek v osm hodin ráno zazvonili u Němečka dva lidé a předali mu výpověď, působil dojmem studenta, který se snaží obhájit nepříliš valnou práci. Němečkovi vyčetl, že má „bokovku“ i v jiné nemocnici, takže tříští síly. Zmínil odborářské stížnosti na neproplácení přesčasů nebo podezření na umělé navyšování hospodářského výsledku. Z toho získal Vojtěch, jeho slovy, „pocit, že je potřeba to řešit“ a Němečka odvolat.
To jsou tak slabé argumenty, až se vám chce s Němečkem souhlasit, že šlo o politickou čistku. S tím Němečkem, který jako sociálnědemokratický ministr zdravotnictví – hodně jemně řečeno – rozhodně pověstí nejpracovitějšího nevynikal. Že si Vojtěch nenašel ani chvíli na to, aby mu vše řekl do očí, už je jen trapnou tečkou za celým příběhem.
Padání hlav se nikdy neobejde bez emocí, svoje by mohl vyprávět i Vojtěchův předchůdce Miloslav Ludvík, který se v prosinci 2016 rozloučil s dvěma náměstkyněmi a čelil za to od nich veřejné kritice. A to byl jako člen vlády s důvěrou a muž, který léta řídil největší nemocnici v zemi, ve zdravotnictví nepochybně větším pojmem než Vojtěch.
Mimochodem, právě Ludvíkovo křeslo ředitele motolské nemocnice je podle některých hlasů také v ohrožení. Vojtěchovi se rychle povedlo vzbudit rozruch. Tak jaká další jména přijdou?
