Přesto se tu objevuje několik otázek, ostatně stále stejných.
Předně: v čem se Jan Sokol tolik liší od dosavadních protiklausovských pravicových nebo skoropravicových kandidátů? Člověk spjatý s Chartou 77, tedy nesoucí na sobě nádech čehosi, co se Grebeníčkovi líbit nebude, s názory zřejmě ne až tak odlišnými například od bývalého kandidáta Petra Pitharta, osobnost z akademických kruhů, postava veřejnosti známá jen částečně, tedy na hranici vnímavosti, jak už v této zemi bývalí ministři školství a děkani univerzitních fakult bývají.
Opakuje se tu starý hřích ČSSD a vládní koalice. Hledání na poslední chvíli, občas nějaká ta trefa skoro do černého, poněkud trapné nabízení nejvyššího úřadu v zemi, aniž předem někdo sondou ověřil, zda má taková kandidatura šanci.
Je až s podivem, kolik lidí větší či menší úctyhodnosti už bylo zataženo do této hry. Její bizarnost vystoupí na povrch zvláště tehdy, když po případné neúspěšné třetí volbě budou všichni čekat na volbu přímou, ale podle ústavy budeme zřejmě muset v pravidelném rytmu hlasovat o nových a nových kandidátech, kteří se tak dostanou ke svým pěti minutám slávy.
Není hrozné být bez prezidenta. Takové věci se přihodit mohou. Povážlivější jsou důvody, proč se tak děje. Nekompetence zástupců lidu k nim patří.
