Podle údajů listu prošlo tímto systémem, kterým disponoval výhradně sám exkancléř, nejméně dvacet milionů marek.
Kohl sám na konci loňského roku, kdy aféra kolem nelegálního financování strany propukla, přiznal přijetí dvou milionů marek v letech 1993-98, které nebyly řádně vyúčtovány. Pro dřívější transakce neexistují již žádné doklady, protože politické strany v Německu jsou podle zákona povinny archivovat účetní dokumenty jen po dobu šesti let.
Kohl na informace Süddeutsche Zeitung okamžitě reagoval prohlášením, že na konkrétní případ šesti milionů marek z roku 1982 si již nepamatuje. Poukázal však na to, že až do přijetí přísnější zákonné úpravy z roku 1994 bylo běžné využívat finanční prostředky parlamentních frakcí pro potřeby stran, zvláště při financování volebních kampaní. Rozhodně však odmítl, že by sám dal zřizovat černá konta.
Bonnská prokuratura uznala Kohla koncem července vinným ze zatajování sponzorů a porušování zákona o financování stran. Díky tomu, že již škodu nahradil, spokojí se prokuratura s udělením pokuty dvě stě tisíc marek a neposlala exkancléře za mříže.
Křesťanským demokratům byla zatím v souvislosti s Kohlovými černými konty uložena pokuta ve výši šest milionů tři sta tisíc marek a očekává se, že tato částka ještě vzroste. Kohlovi se však podařilo vybrat mezi svými přáteli a příznivci na osm milionů marek, k čemuž on osobně přispěl sedmi sty tisíci marek.
Vládní sociální demokracie však přesto usiluje o to, aby Kohl odešel z parlamentu. "Přišel čas, aby opustil Bundestag. Včerejší služby neomlouvají porušování zákonů, a to ani včera ani dnes," uvedl koncem července ve svém otevřeném dopise generální tajemník sociální demokracie Franz Müntefering.
To souvisí i se skandálem kolem zmizení velkého množství dat z archivu kancléřství poté, co Helmut Kohl a jeho pravicově-liberální koalice prohráli na podzim roku 1998 parlamentní volby. Vedoucí Kohlovým křesťanským demokratům blízké Nadace Konrada Adenauera Hans-Otto Kleinmann oznámil, že asi devadesát procent údajně zničených materiálů se nachází v archivu nadace.
Problémem ovšem je, že některé "nejcitlivější" dokumenty, týkající se například podezřelé privatizace rafinerie ve východoněmecké Leuně, se nadále pohřešují.
