Jednotlivé kapitoly začínají autorovými vzpomínkami, třeba na otce, investičního bankéře, který svoji práci nesnášel, takže si předsevzal, že syn se o jeho zaměstnání nesmí nic nedozvědět, a zato ho soustavně kulturně vzdělával. S programově „nepraktickou“ výchovou to však možná trochu přeháněl, takže v jiné kapitole pak Steiner vzpomíná, jak mu jeden jeho spolužák – výměnou za pomoc s učivem – slíbil, že se pokusí z něho „udělat ucházejícího dospělého člověka“ (tedy zasvětit jej do praktického života, součástí čehož bylo i zbavení panictví). Tyto a podobné vzpomínky volně přecházejí v úvahy na témata jako Bůh, židovství, kultura vysoká a populární, hudba či mnohojazyčnost a překlad.
Proč by si Shakespeara nevzal na pustý ostrov
Samotné zařazení knihy do edice Teoretická knihovna v nakladatelství Host jeví se být poněkud paradoxní: sám autor se totiž několikrát svěřuje se svojí „nedůvěrou v teorii“. V humanitních vědách podle Steinera „teorie není ničím jiným než intuicí, která ztratila trpělivost“. I proto se autor staví proti všem předem daným literárněvědným metodám a teoriím (jako dekonstrukce či postmodernismus), a zvláště silně proti těm, které chtějí dílo zkoumat autonomně (jako formalismus). George Steiner se naopak snaží vnímat umění v kontextu co nejširším: „Zásadní texty, umělecká díla, hudební skladby si nežádají pouze chápavou recepci. Žádají akci. Hermeneutika hraničí s etikou“. Odsud také samotný název knihy. Jak v doslovu vysvětluje Jakub Guziur, životní cestu člověka asi nejlépe vystihují jeho omyly – errata; omyl může být podnětný a plodný, „na rozdíl od ,objektivní‘ pravdy nezapírá vztah k člověku“.
William Shakespeare
Vzdělanec se v Erratech opakovaně vrací k některým tvůrcům, především k Shakespearovi, u něhož vyzdvihuje „nevysvětlitelnou logiku cítění, která spojuje i ty z jeho nejchorobnějších postav se srozumitelnými základy naší lidskosti“. Nicméně na pustý ostrov by si vzal Racinovu Bereniku a Dantovu Božskou komedii, a tedy nikoli anglického dramatika, který je podle něj příliš mnohoznačný, a navíc jeho hry neztrácí své kouzlo ani v takové svahilštině, což je kupodivu pro Steinera Shakespearovo mínus.
V ráji by milování bylo monotonní
Jak vědí už čtenáři autorovy nejslavnější knihy Po Bábelu: otázky jazyka a překladu (česky vyšla vloni), Steiner je polyglot ovládající stejným dílem několik jazyků (sny se mu prý zdají v tom jazyce, jímž během dne mluvil). Mnohojazyčnost lidstva (zmatení jazyků), podle Bible trest za pyšný pokus o stavbu věže sahající až do nebes, pisatel interpretuje nikoliv coby prokletí, nýbrž jako „nedocenitelný dar a požehnání“ přinášející „hojnost zkušeností, tvořivost myšlenek a pocitů“. Z toho George Steiner nekonvenčně vyvozuje, že jelikož „rytmy, acceleranda či adagia gest, která řídí spletitou choreografii lidských bytostí v průběhu sexuálního aktu, jsou kadencovány slovy“, mělo by se milování různých národů navzájem lišit jako jejich jazyky. „Jak monotónní muselo být milování v ráji,“ dodává.
O knizeGeorge Steiner: Errata Prozkoumaný život Přeložili Lucie Chlumská a Ondřej Hanus, doslov a odborná revize překladu Jakub Guziur. Host, Brno 2011; edice Teoretická knihovna, svazek 29, 188 stran, doporučená cena 239 korun. |
Steiner chápe jazyk jako základní atribut, který nás odlišuje od zvířat. Člověk je tedy pro něj především „jazykový živočich“; z biosociálního hlediska jsme savci žijící svůj krátký život a směřující k vyhynutí jako všechny ostatní druhy. Jsme však „jazykovými živočichy“ a je to právě tento dar přírody, jenž více než kterýkoli jiný činí náš pomíjivý stav snesitelným a plodným. Život má stále smysl zakoušet právě proto, že dokážeme vyprávět příběhy, fiktivní či matematicko-kosmologické. K této definici se autor opakovaně vrací: jazykový živočich je podle něj „vybaven k tomu, aby jednal s pozoruhodnou odvahou, nesobeckostí a péčí. Stejně tak, ne-li více, je náchylný k brutalitě, egoismu, a iracionalitám všeho druhu“.
Obálka knihy Georga Steinera Errata
Bez iluzí o člověku
O tom, co je člověk a čeho všeho je schopen, si tedy Steiner nedělá iluze. Obdobně hodnotí budoucnost vysoké kultury ve věku internetu. I když horizonty rozšířeného vnímání prostřednictvím nových elektronických médií jsou podle něj teoreticky neomezené (a muzea se zdají být plnější než dříve), celkově skepticky shrnuje, že o rozsahu a účinnosti procesu „kultivování mas“ lze dosud pochybovat: „kybernet“ může být napěchován odpadem i pobuřujícími výjevy, může otupit citlivost až na hranici netečnosti a „devadesát pět i více procent lidstva se obejde bez sebemenšího pojetí o Bachových fugách či Kantových apriorních syntetických soudech či bez Velké Fermatovy věty“.
Navzdory tomu všemu je podle něj „nekonečnou výsadou člověka stát se byť i jen druhořadým účastníkem, komentátorem dlícím v dosahu těchto výšin“. Ovšem jeho tvrzení, že „pro většinu planety jsou nedůležité angloamerické ideály právního státu a parlamentního procesu“, se díky nedávným revolucím v arabských zemích, vedených právě ve jménu oněch ideálů, ukázalo jako až příliš skeptické. Naopak si zaslouží ocenění, že se neuzavírá do „slonovinové věže“ tradiční kultury a dovede klást i velmi aktuální otázky, například jaký bude „ontologický status lidského života, osobnosti, když je budeme replikovat, vylepšovat a kontrolovat v laboratořích a v počítačově řízených spermobankách“.
Bůh je ten absolutně Jiný
Dalším Steinerovým tématem je židovství, tedy i jeho vlastních kořenů. Zde autor konstatuje, že počet Židů oceněných Nobelovou cenou „natolik překračuje statistické normy, až je to velkolepě trapné“. Ze svých soukmenovců si nejvíce váží Mojžíše, Ježíše a Karla Marxe, v nich podle Steinera judaismus „třikrát volal na lidstvo, aby se proměnilo v naprostou lidskost, aby potlačilo svoje ego“.
Muž v ultraortodoxím židovském městě Bnei Brak blízko Tel Avivu v Izraeli se připravuje na rituál zvaný kaparot.
Důvod stálého pronásledování Židů shledává ne snad v tom, že by zavraždili Boha, nýbrž v tom, „že ho stvořili“. Ve spleti autorových výroků, které někdy uvádí skoro jako vyvažující se protiklady a jimiž se jakoby snaží postihnout celou skutečnost v její mnohoznačnosti a paradoxnosti, je ovšem někdy obtížné se orientovat. Každopádně se autor nezdá být úplným ateistou. Odmítá ovšem všechny jasně definované představy Boha a přimlouvá se za levinasovského Boha, „jenž je absolutně Jiný“.
Těžce se vyrovnává s politicko-vojenskou realitou současného státu Izrael a ptá se, zda se může podstata judaismu „slučovat s realitou ozbrojeného národního státu obklopeného nelítostnými nepřáteli“. Sám si čestně odpovídá, že „plné právo klást tuto otázku mají pouze ti, kteří jsou připraveni v Izraeli žít pod neustálou hrozbou nebezpečí“.
Na co určitě nemá copyright
George Steiner zmiňuje i téma šoa, přitom si ovšem stěžuje, že onu základní otázku, již prý jako první vyslovil – „,Jak lze z psychologického, sociálního hlediska pochopit lidskou schopnost večer hrát či poslouchat Bacha a ráno mučit jiné lidské bytosti‘ – převzali jiní, ve většině případů bez uvedení zdroje“. Podobné obžaloby vznáší i u knihy Po Bábelu, díle, jež prý bylo „vydrancováno a vypleněno“. To sice neumím posoudit, ona otázka po Bachovi a mučení ovšem musela napadnout kohokoli, kdo se životem předních nacistů trochu zabýval, a je malicherné si na podobné tázání činit jakýkoli „nárok“ či copyright.
George Steiner
V závěru knihy Steiner uvádí, že jeho dílo charakterizovala roztěkanost, jež způsobila, že opouštěl témata a celé disciplíny, jakmile dospěl k názoru, že pochopil jejich hlavní myšlenku. Ovšem právě v širokém rozkročení jeho úvah, sahajících od etologie až k teologii, od toho nejnižšího, čeho je člověk schopen, až k tomu nejvyššímu, a ve schopnosti tyto sféry propojovat (ne náhodou je v anglické Wikipedii nazýván velmi pozdním renesančním člověkem a polyhistorem), je možné spatřovat přednosti a užitečnost jeho díla.
