Tomáš Dosoudil v publikaci Se zombiemi se netančí sleduje jak původ pověstí o zombiích, tak různá racionální vysvětlení tohoto jevu. Například lehkou otravu rybou fugu, jejíž příznaky připomínají skutečnou smrt, ale jsou přechodné. Případně jiné látky, jejichž působením daný jedinec údajně mohl ztratit svoji vůli a zcela se podřídit psychickému vlivu jiného člověka (šamana) – dodejme, že totéž střízlivěji probírají i manželé Bandiniovi v Knize upírů.
Strašlivá neškodnost
Nejvíce pozornosti docent D. věnuje filmovým zombiím. Ve shodě s jinými prameny tvrdí, že zcela zakladatelskou roli sehrál americký černobílý nezávislý snímek z roku 1968 Noc oživlých mrtvol. Režisér George A. Rommero (1940) podle Dosoudila jako první ztvárnil zombie nikoliv coby zneužívané oběti magie, ne jako „otroky vúdú bez vlastní vůle“, ale jako hrozivé aktivní predátory, schopné ve vhodnou chvíli vstát ze svých hrobů a rozpoutat vražedný teror mezi lidmi. Zombie už u něj nejsou ničí sluhové jako v původním pojetí, a už vůbec nejsou poslušné a ovladatelné. Stala se z nich podle Dosoudila „samostatná, sebevědomá a odporná monstra, která dobře vědí, co chtějí. Pouze jediné: nacpat se až k prasknutí lidským masem“.
Filmový režisér George A. Rommero a jeho přátelé
O knizeTomáš Dosoudil: Se zombiemi se netančí Nakladatelství XYZ, Praha 2012. 224 stran, doporučená cena 249 korun.  Obal Dosoudilovy knihy |
Již z této citace se asi dá tušit, co následuje: detailní líčení dějů dlouhé řady hororů, se zaměřením na podrobné a podle mne samoúčelné popisy těch nejdrastičtějších scén (autor ovšem alibisticky obhajuje „nezbytnost“ oněch pasáží, údajně „potřebných pro dostatečné dokreslení původního koloritu historického, místního či etnického“). Kniha přitom nepostrádá poznámky pod čarou a seznam odborné literatury, takže jejím modelovým čtenářem je zřejmě sadista s mírně pedantickými sklony, či alespoň někdo, kdo se rád bojí a zároveň si potrpí na přesnou bibliografii (což se jistě nevylučuje). Autor přitom neopomene například vysvětlit, kdo že pronesl známý výrok „Moji Pražané mi rozumějí“, což ve mně vzbuzuje mírný zmatek ohledně toho, jaký je vlastně u předpokládaného čtenáře ideální věk. A hrůzostrašné partie se Dosoudil místy snaží vyvážit odstavci psanými odlehčeně až ležérně,
U zmíněného Rommerova filmu autor paradoxně zdůrazňuje, že jeho filmoví „zombíci“ se pohybují velmi pomalu a při dostatečné pozornosti obránců jsou „téměř neškodní a dokonce směšní“, takže žijící lidé dokonce po jejich obličejích rozmazávají šlehačku a zákusky. Kdo ale v takové chvíli „příliš uvěří ve svou lidskou nadřazenost, podcení kolektivní sílu zombií a včas neunikne, je následně sežrán“. Individuálně hloupé a nepříliš schopné zombie podle autora mistrně využívají své „instinktivně motivované vzájemné soudržnosti, která je základem jejich kolektivní síly“.
Zombie a filmový režisér George A. Rommero coby námět jednoho z obrazů
Čeká se na autora
V závěru autor připojuje jakési navazující morální ponaučení, které plyne z filmů o zombiích. Podle Dosoudila nám připomínají, že „v každém z nás se někde v hlubinách jeho bytosti skrývá bestie, kterou je třeba držet na uzdě“. A dále to, že lidstvo může být jako celek smrtelně ohroženo. „Pokud to lidem včas nedojde, pokud nedokážou potlačit veškeré spory a zároveň nedokážou okamžitě a správně reagovat, jsou ztraceni. Budou prostě sežráni“.
Záběr z filmu Georga A. Rommera Noc oživlých mrtvol
Některým čtenářům takové přímočaré poselství třeba i stačí stačí; já doufám, že časem tu vznikne kniha, která by módu zombií pojednala méně dryáčnicky a zasadila ji do širšího kontextu. V souvislosti s Nocí oživlých mrtvol se poukazuje kupříkladu na to, že George A. Rommero se v nich dotýkal dobových témat: občanských nepokojů, rasismu, rozpadu tradiční rodiny nebo „strachu z davu“ (A. Tantimedh); a jeho pozdější filmy pracovaly s tématy jako nadnárodní společnosti a jejich touha po moci a po penězích. Na západ od nás takových titulů vznikají desítky, v Česku se zatím rodí jen dílčí studie, nejnověji The Walking Dead a nacisté od Dalibora Váchy v Dějinách a současnosti 11, 2012. I v zahraničních textech se – pravda, sofistikovanějším způsobem – často tvrdívá obdoba toho, co jsem už citoval, totiž že je možné vnímat zombie jako „bezejmenný děs bez tváře, který se skrývá kdesi vzadu v našich myslích“ (Stephen Lindsay), či že jde o tvory současně „blízké i cizí, živé a mrtvé, lidské i nelidské“ (Peter Dendle).
Kdybych se měl vyjádřit ve stylu Tomáše Dosoudila, zombiové si každopádně zaslouží nejen lidské maso a krev, ale i solidní analýzu.
