"Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů - z větší části bývalých straníků - v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých," napsal Klaus v článku pro MF DNES.
Podle něho to byli naopak "obyčejní občané", kteří na nesvobodné poměry kromě jiného odpověděli rezistencí, a právě tím vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989 a následnou revoluci.
Avšak s tímto prezidentovým pohledem se mnozí lidé neztotožňují. "Nesouhlasím s tím, a pokud pan prezident soudí podle sebe, tak má nepochybně pravdu," říká například Ivan Medek, bývalý redaktor Hlasu Ameriky ve Vídni, spolupracovník disidentů a někdejší kancléř Václava Havla, který byl a zůstává největší ikonou listopadových událostí.
I politolog Jiří Pehe z Newyorské univerzity v Praze považuje činnost disidentů za jeden z předpokladů vypuknutí revoluce. Naopak historik Jiří Pernes z Ústavu soudobých dějin Akademie věd s Klausem souhlasí: "Disidenti měli na veřejnost minimální vliv, ten získali až po 17. listopadu."
Klaus si přitom již léta zachovává odstup od bývalých disidentů z dob totality a vždy odmítal uznat, že by mohli být rozhodující silou, která přispěla k pádu komunistického režimu.
"To, co říká, má racionální jádro, protože skupina kolem Havla a Charty 77 neměla před listopadem 1989 větší vliv na společnost. Jenže prezident si svá tvrzení ohýbá jako vždy do populismu," myslí si o Klausově postoji politolog Bohumil Doležal, který se v blízkosti dnešní hlavy státu počátkem devadesátých let pohyboval.
"Je dost paradoxní, že disidentům a konkrétně Václavu Havlovi, nabídl služby své a spřízněných ekonomů až po začátku listopadové revoluce osobně Václav Klaus ," dodává Doležal.
Pochybnosti o tom, jak a zda byli disidenti připraveni na pád totalitního režimu a převzetí moci, přitom nejsou nijak nové. Vždyť skupina kolem Havla se koncem roku 1989 na převzetí moci nakonec dohodla se zbytky komunistické nomenklatury. "Za to neseme následky až do dnešních dnů," říká Bohumil Doležal.
Pád režimu byl nečekaný
Historik Jiří Pernes pak připomíná, že na 17. listopad 1989 disidentské kruhy vůbec nic nepřipravovaly, že Václav Havel pobýval na své chalupě na Hrádečku a že větší vystoupení opozice se chystalo až na 10. prosince, na Den lidských práv.
I to možná vysvětluje, že nová garnitura přebírala moc od komunistů nepřipravena. Jiří Suk, který právě vydal knihu Labyrintem revoluce, jež se věnuje pozadí předání moci v roce 1989, v pátek v rozhovoru pro Lidové noviny řekl: "Občanské fórum nemělo připravené lidi do vlády a dalších státních struktur. Proto chtělo překotné události spíše přibrzdit..."
Jiří Pehe připomíná, že revoluce měla tyto předpoklady: "Činnost disidentů intelektuálně zformulovala nové vize (v tom se s Klausem liší), ovlivnila to mezinárodní situace (o tom ve svém článku pro MF DNES píše i Klaus) a přispěly k tomu i některé globalizační trendy ve světě."
A tak snad jediné, na čem se v souvislosti s listopadem 1989 politici, historici a politologové shodnou, je fakt, že rozbuškou k pádu režimu byla velká demonstrace studentů v pražských ulicích a následný policejní masakr na Národní třídě.
|
17. listopad v českých dějinách Sedmnáctý listopad je pro každého občana České republiky mimořádně důležitým datem. V roce 1939 se tento den stal počátkem drtivého útlaku německých okupantů, jenž měl za konečný cíl zničení české státnosti a vymazání našeho národa z mapy Evropy. Přesně o padesát roků později se zhroutil komunistický režim a zahájili jsme cestu za svobodou v suverénním demokratickém státě. Když byl v roce 1939 zavražděn student Jan Opletal, vzaly si německé okupační síly následnou demonstraci při jeho pohřbu za záminku otevřeného útoku proti mladé české inteligenci. Došlo k uzavření vysokých škol, mnozí studenti byli odvlečeni do koncentračních táborů a naše země definitivně vstoupila do hlubokého temna nacistické totality. 17. listopadem 1989 naopak ve střední a východní Evropě půlstoletí totalitních režimů skončilo. Nejen my jsme nedlouho po nacistické totalitě spadli do totality komunistické. Ta první byla přes všechny hrůzy války a brutalitu okupantů přece jen nadějnější, neboť tehdy všichni věřili, že válka skončí porážkou Německa, což se nakonec také stalo. Ta druhá vypadala v mnohém ohledu beznadějněji. Bylo to i tím, že mnoho lidí podlehlo poválečné komunistické propagandě, že po zkušenostech z předválečného selhání západních velmocí i naše demokratické politické elity hledaly bezpečnostní záruky pro naši zemi na východě. Přispělo k tomu však i to, že se v meziválečné první republice významná část naší inteligence, především spisovatelů, filozofů a žurnalistů, nechala omámit levicovými utopistickými vizemi a nadšeně spolupracovala jak s tehdejšími sociálními demokraty, tak s gottwaldovskými komunisty na vytvoření zvláštního společenského podhoubí, které bylo v poválečné situaci zneužito komunisty k protidemokratickému převratu. Následovalo dalších čtyřicet let totality. Zjednodušovat pohled na tuto dobu by bylo chybné, stejně jako by bylo chybné nevidět odlišnosti jednotlivých fází tohoto období. Prvních deset patnáct let po únoru 1948, přes všechny hrůzy, procesy a nemilosrdné potlačení všech demokratických tradic a jejich nositelů, významná část veřejnosti věřila, že se u nás skutečně vytváří nějaký "nový a lepší" zítřek. A byly to opět "intelektuální elity", které k tomu svými postoji a tvorbou velmi vydatně napomáhaly, s režimem tak či onak spolupracovaly, a až na malé výjimky se zcela konformovaly. Jisté vystřízlivění přinesla šedesátá léta, především jejich závěr, vrcholící okupací naší země. Od té chvíle už bylo jasné, že režim pouze přežívá, že se vyčerpal, a že už ani nepředstírá ony vize a utopie, s nimiž se k moci prodral. Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů - z větší části bývalých straníků - v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých. Reakcí oné masy "obyčejných občanů" na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989. Spolu s mezinárodní situací pak stačila již jen ona pověstná kapka, kterou přetekl pohár. Stala se jí studentská demonstrace a její potlačení na Národní třídě v Praze. Zcela oslabený, dnes bychom řekli "vytunelovaný", režim zkolaboval a přes noc se zhroutil. Jestli může tento příklad sloužit k něčemu podstatnému, pak především k uvědomění si toho, že pouze svobodné poměry, které umožňují člověku rozvinout všechna jeho nadání, jeho představy o vlastním životě a o vlastní životní aktivitě, jeho skutečné zájmy. Jsou tím jediným, co vede ke smysluplné budoucnosti. Všechno, co člověka omezuje a co si jej prostřednictvím velkého zaopatřovacího státu podrobuje, naopak vede k špatným koncům. Měli jsme stát, který výměnou za veškerá možná (ať skutečná nebo jen deklarovaná) "zaopatření" svým občanům sebral svobodu a aktivitu. Tento prožitek je naší cennou zkušeností nejen pro dnešek, ale i pro okamžik našeho vstupu do Evropské unie. Může a musí být naším vkladem do tohoto společenství, protože ono samo tuto zkušenost v tak bezprostřední podobě jako my nemá, a snad i proto jsou jeho obranné mechanismy proti umělému socialistickému konstruování světa a společnosti možná méně citlivé na tato nebezpečí než ty naše. V tom vidím hlavní inspiraci událostí před čtyřiašedesáti a čtrnácti lety pro naši budoucnost. VÁCLAV KLAUS, prezident republiky |
