Nemůžeme říci, který opeřenec je blíže pravdě.
Ve střetnutí nad panem Rathem, který je teď zároveň ministrem, prezidentem, státním tajemníkem i prvním náměstkem, víme, kdo spíše hájí hodnoty užitečné pro svobodnou společnost.
Je to Václav Klaus. Jiří Paroubek ho požádal, ať jmenuje Ratha ministrem. Prezident zdvořile odpověděl, že to zatím udělat nemůže. Má pochybnosti o tom, zda pan Rath není ve střetu zájmů, když si podržel místo šéfa lékařské komory.
Premiér se naježil a ukázal ramena. Jeho reakce říká: Tady jsem pánem já a nikdo mi nic diktovat nebude. Když nemůže Rath vstoupit dveřmi, prostrčím si ho na ministerstvo oknem. Ať prezident vidí, jaký je chudák.
Podobná demonstrace síly panu Paroubkovi vyšla hned na začátku kariéry. Tehdy panu Klausovi pohrozil, že mu tak říkajíc zarazí zahraniční cesty, pokud nepřestane mluvit proti oficiální linii vlády. Bitva skončila smírem, ale Paroubek si připsal body jako nebojácný muž.
Tehdy však byla věc sporná. Teď není. Prezident a premiér se mohou přetlačovat. Mohou vykládat ústavu. Mohou se navzájem obviňovat z mrzkých cílů. Politický boj je zápas podle pravidel "chyť, kde můžeš".
Obecenstvo by však mělo vidět, že i když jsou oba zápasníci zdatní, jeden hájí rozumnou věc a druhý jen svou ješitnost.
V tomto případě je blíž rozumu Václav Klaus. Je přinejmenším sporné, chce-li si doktor Rath podržet jednu židli, i když už skáče na jinou.
Správným řešením by bylo, kdyby se té první po jemném upozornění hlavy státu vzdal. Premiér by se však cítil ponížen, a proto bojuje. Bojovnost voliči oceňují. Otázkou je, zda ocení i srdnatost toho, kdo bojuje za špatnou věc.
