Takové ocenění jistě zahřeje, vždyť ani Nobelova cena - záležitost institucionální - není takovou ctí jako spontánní reakce občanů. A je třeba prezidentovi přiznat, že takový rozruch v minulosti vyvolalo jen málo titulů na našem knižním trhu.
Kromě tohoto úspěchu však je třeba zmínit i jeden aspekt Klausovy knihy, který je málo zmiňován a který je možná důležitější než její obrovský úspěch u ekoaktivistů. Je to aspekt religiozní a ona kniha je ve své podstatě svazkem náboženským.
Že není založena na znalosti problému, je jasné - Klaus opravdu není klimatolog a nemá žádné hlubší znalosti ani klimatologie, ani ekologie, ani ochrany životního prostředí.
Méně zřejmé, ale pozornému čtenáři stejně viditelné je, že Klaus se v knize sám přiznává k tomu, že jeho argumentace je založena na pouhé osobní a uminuté víře, ne na skutečnosti.
Pan prezident výslovně uvádí: "...civilizační pokrok byl dosažen za cenu vyčerpávání neobnovitelných zdrojů a za cenu degradace životního prostředí. ... Nevidím to tak."
Podobná věta je samozřejmě dobře představitelná jako situační fór, jako sarkasmus - dovedu si představit, že ji v krutém žertu někdo vyřkne při pohledu na krajinu s důlními haldami nebo na hory odpadu načerno dovezené z Německa. Pan Václav Klaus ji však myslí zcela a smrtelně vážně.
Co znamená, když někdo říká podobný osobní zkušenosti kohokoliv hrubě odporující výrok? Pan prezident už někdy byl mimo Prahu, viděl krajinu protkanou silnicemi, dráty vysokého napětí, posetou průmyslovými stavbami, proto není pravděpodobné, že by o existenci naprosté degradace evropské krajiny civilizačním pokrokem nevěděl.
Za výrokem tedy může být jedině to, že o této degradaci vědět nechce a popírá ji. A to i přesto, že na ní v podstatě není až zas tak moc špatného. Člověk sice krajinu degraduje, ale zároveň tím vytváří krajinu novou, antropocenózu. Přesto pan prezident onu pro civilizační a technologický pokrok nezbytnou degradaci nevidí.
Podobnou míru iracionality už nelze nazvat jinak než náboženstvím. Aspekty jako osobní zkušenost či rozum zůstávají stranou a vše je podřízeno Jedné Zjevené Pravdě.
Podobně, jako je možné nalézt mnoho religiozních prvků v environmentalistických hnutích, vychází i jejich dnešní oponenti - nebo alespoň ten v Čechách nejvyšší - z religiozních východisek. Zatímco pro ty zelené byla univerzální a nejvyšší hodnotou Příroda, pro Klause je to Růst.
Máme svobodu náboženství, proto je potřeba obě náboženská hnutí tolerovat. Je však legitimní požadovat, aby si své spory ve věci iracionálních bludů vyřídili někde v kostele a nezatěžovali s nimi laickou veřejnost.
