Klaus má porozumění pro jejich náhradní životní aktivity, pro přežívání a vyčkávání.
Prezident Havel připomíná, že spád věcí významně ovlivnila třeba Charta 77. Říkat pravdu má smysl i tehdy, kdy se to krutě nevyplácí.
Z šedi normalizace vyzvedává Havel ty - kdo říkají režimu pravdu nahlas, sbírají dokumenty o jeho ničemnosti a platí za to šikanováním, svobodou, mnohdy i životem.
Je to prastará biblická otázka. Kolik je spravedlivých ve městě? Sto, deset, či jeden? Klaus říká: Všichni. Každý, kdo se trápí, že měl žít jinak, tuto útěchu rád uslyší. Jiným to zní nespravedlivě.
Byl přec rozdíl mezi chatařem a politickým vězněm. Ale i Havel píše: nevzpomínám si, že by nějaký chartista vytýkal většině, že se přizpůsobuje poměrům a pokouší se bez velkého utrpení přežít. V čem tedy vězí spor obou prezidentů? Spor, v němž Klaus musí vždy prohrát, protože proti přitažlivým příběhům odvahy a utrpení chartistů může postavit jen šedivé příběhy přikrčené většiny.
Drtivá většina národa v komunismus už nevěřila. Proto se také tak lehce sesul. Nebýt disidentů, sesul by se těžce. Kdo by místo nich stál v čele a měl důvěru, zkušenosti s politikou a byl čitelný? A víc: kdo by nabídl občanům silný mravní patos, bez nějž se převraty dělají těžce? Žádný spor tu není: dobře, že tu disidenti byli, a dobře, že tu byl ten chatařící lid.
Vždy to tak je v dějinách: jedni padají či vítězí na viditelném místě, druzí jsou na chatě, odkud vylezou, až když je čas. A kdy je čas? Klausovi přikrčení i Havlovi hrdinové by měli dobře vědět, že žili v zemi okupované Rusy. Převratu by nedosáhli, nebýt pádu ruského impéria. Ten mohl nastat o dvacet let dříve či později.
Pak by spor Klaus - Havel měl jinou či žádnou podobu. I dnes je to spor zástupný: čtrnáct let spolu bojují dvě verze české politiky, dvě představy o státu. Klaus a Havel ty dva světy představují. Shodnout se nemohou nikdy. I když říkají totéž.
