"Po profesionálních tanečnících je teď obrovský hlad. Mimo Prahu není jediný soubor, který nemá mezi svými členy výraznou skupinu elévů, například z gymnastických či krasobruslařských oddílů. Ti by se vlastně nikdy neměli objevit na profesionálním jevišti," říká Antonín Schneider, zástupce ředitelky soukromé konzervatoře Taneční centrum Praha. "Klasicky školení tanečníci však nacházejí stále menší uplatnění. Pokud s nimi pracuji, mám obrovský problém je využít, znovu je školit," dodává Schneider.
Choreografka Monika Rebcová říká, že by si tanečníky mezi čerstvými absolventy škol vůbec nevybírala.
"Potřebuji pro svůj soubor tanečníky, kteří mají za sebou několik let moderního tance, jsou schopní improvizovat a přistupovat k práci tvůrčím způsobem. To se rozhodně nedá říct o absolventech státních tanečních konzervatoří," vysvětluje Monika Rebcová.
"Vybírám si tanečníky na základě konkursu a ještě jim zadávám improvizaci. Na Taneční konzervatoři však nemají ani moderní tanec, natož improvizaci. Na Duncan centre improvizaci učí dobře, ale absolventům chybí technika, tam bych si taky nevybrala," dodává choreografka.
Ředitel Taneční konzervatoře v Praze Jaroslav Slavický je přesvědčen, že že absolventi jeho školy jsou dostatečně připraveni pro kariéru v jakémkoliv odvětví tance.
"Tedy do baletních souborů kamenných divadel, ale i například do Pražského komorního baletu či Hudebního divadla v Karlíně nebo muzikálových projektů. Není ovšem možné předpokládat, že tanečník je vyškolen tak, aby uměl všechno. Je to vždy o určité specializaci a záleží na choreografovi, jak dokáže se specializací tanečníka zacházet," říká Slavický.
Rusko nebo Amerika
Dvě odlišné koncepce přípravy profesionálních tanečníků lze dobře ilustrovat právě na rozdílu mezi státní Taneční konzervatoří a soukromým Tanečním centrem Praha.
Obě připravují dívky i chlapce na dráhu tanečníků už od dvanácti let. Antonín Schneider z konzervatoře Taneční centrum Praha charakterizuje koncepci své školy jako eklektickou.
"Znamená to padesát procent výuky klasického tance, padesát procent tvoří současný tanec - grahamovské, limónovské, hortonovské či cunninghamovské techniky a jazzová taneční technika. Mezi nepovinné patří step, lidové tance či akrobacie," popisuje Schneider. "Samotná klasika už dnes nestačí skoro na nic. Na scénách převažuje repertoár, který vyžaduje univerzální školení v různých pohybových stereotypech a technikách. Naši taneční pedagogové to však neučí, protože to sami neumí. Nelze jim to mít za zlé, čtyřicet let mohli jen do Moskvy a Leningradu," dodal Schneider.
Ředitel Taneční konzervatoře Jaroslav Slavický však upozorňuje, že ruská baletní škola je jednou z nejlepších na světě.
"I v Americe dnes vznikají ruské školy, kde jsou angažováni choreografové, pedagogové či baletní mistři z Ruska. Je to prostě určitý druh profesionální přípravy a záleží na choreografech, jak ji využijí. Odborné vzdělání někdy chybí samotným choreografů. Myslím, že naši žáci jsou schopní splnit požadavky většiny choreografů. Každý profesionál ostatně dozrává v praxi, není všechno jen v přípravě," dodává Slavický.
Choreograf a pedagog Pavel Šmok se výsledky rozdílných koncepcí soukromých konzervatoří dosud zdráhá hodnotit.
"Soukromé školy zatím příliš absolventů nevyprodukovaly, není to ještě možné zodpovědně statisticky pojednat. Za státními jsou naopak desítky let výsledků. To, že jsou profilovány spíše na klasiku, je ke škodě absolventům. V našem souboru potřebujeme tanečníka, který umí všechno. Pokud není všestranný, nemá šanci. Ve světě je to také tak. Existují samozřejmě talentovaní jedinci, kteří se vyvinou ve vynikající tanečníky navzdory jakékoli škole, i když možná není hezké, že to takhle říkám," shrnuje Pavel Šmok.
"Taneční konzervatoř učí studenty dobře a vychovala řadu vynikajících tanečníků. Podle mého soudu by se však měla věnovat tomu, aby byli tanečníci všestrannější a líp připravení do běžné praxe. Aby se počítalo s tím, že taky mohou dělat něco jiného, než tancovat v Národním. Třeba právě muzikály," dodává Pavel Šmok.
Amatéři na scéně
Na možnost uplatnění uplatnění absolventů tanečních škol v takzvaných lehčích žánrech, reprezentovaných v současné době především muzikálovými projekty, se pedagogové nedívají spatra. Shodují se ovšem v názoru, že úroveň nynějších muzikálových souborů poznamenává nedostatek kvalitních tanečníků.
"Šoubyznys určitě není možné považovat za druhou ligu. Některé muzikálové projekty jsou po taneční stránce velmi náročné. Ve světě tance a zvláště v lehčích žánrech se ale v současné době uplatňuje řada amatérů, kteří umějí dva tři pohyby. Lidem to obvykle ani nevadí, odborník to však pozná," říká Jaroslav Slavický.
"Za modernu se u nás někdy vydává neumělost a diletantismus. Moderní tanec je však i představení americké skupiny Alvina Aileyho, obrovská profesionalita a umění tanečníků, kteří však mají klasickou průpravu. Nebo například proslulý choreograf Jiří Kylián nepracuje s klasicky školenými tanečníky. Realizuje však své pohybové představy a jeho tanečníci musí být schopní ty představy splnit," dodal Slavický.
"Šoubyznys se momentálně místy jeví jako druholigová záležitost, ale je to zavádějící, není prostě dost tanečníků. Především na tanečníkovi záleží, jestli ho angažmá v šoubyznysu posune někam do druhé umělecké ligy," dodává Pavel Šmok.
"Možnost uplatnění tanečníků ve stálých souborech, stagionách i jednotlivých muzikálových projektech se velmi rozšířila. Taneční školy na to prostě zatím nejsou schopny dostatečně rychle reagovat. Až se naplní stav, až budou nezaměstnaní i mezi absolventy konzervatoří, tak přirozeně vytlačí i z té komerční, muzikálové sféry amatéry. A pro nás to bude znamenat vychovávat tanečníky tak, aby byli víc připravení na ty eklektické, syntetické žánry. Tedy muzikál, operetu, pantomimu, taneční divadlo," doplnil Antonín Schneider.
