Kilo klobás aneb vina a trest

Byla to jedna z nejbrutálnějších akcí nacistů za okupace: při vypálení osady Ploština na Zlínsku v dubnu 1945 zahynulo čtyřiadvacet bezbranných civilistů. Drsný útok se stal námětem pro román Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen, podle knihy vznikl i stejnojmenný film.
Soutěž o knihu uvnitř článku.

Přesto zůstal teroristický útok přes půl století neobjasněn - až předloni se ukázalo, že za ním stál nacista Werner Tutter, kterého kryla československá tajná policie až do jeho smrti v roce 1983. Tutter za to pro ni pracoval v Německu jako vyzvědač. Byl Tutter tím Engelchenem, o kterém psal Mňačko a o němž prohlásil, že si ho jednou najde a potrestá ho?

Teprve nyní vydávají archivy svědectví o skutečném pozadí útoku na Ploštinu. A nabízejí i odpověď na otázku, proč partyzáni osadu nebránili a raději se ukryli v lese a na masakr se jen dívali. Sám Mňačko si to vyčítal až do smrti...

Soutěž o knihu Smrt si říká Tutter najdete ZDE

Trest nikdy nepadl
Tutter vlastně za Ploštinu potrestán nikdy nebyl. Trest šesti let vězení, který nad ním vynesl bratislavský soud, se netýkal jeho činnosti v protipartyzánských oddílech. Jeho nadřízený Walter Pawlofski, který zřejmě spoluvypracovával plán útoku na osadu, nebyl potrestán nikdy a za nic, co souviselo s válkou. Spravedlnost nebyla na Ploštině nikdy doma, ale po válce rovnou emigrovala.

A tresty, které za Ploštinu padly, byly nejvíc ze všeho hodně zmatené.
Někdejší protektorátní četník Karel Grulich, který se za okupace přihlásil k Němcům a na Ploštině útočníkům posloužil jen jako tlumočník, stanul před mimořádným lidovým soudem. Ten mu vyměřil 25 let vězení. Přitížilo mu, že od vrchního sekretáře zlínského gestapa Karla Raschky dostal kilo klobás uloupených na Ploštině. Navíc jen taktak unikl trestu smrti, protože prý dobře věděl, že klobásy pocházejí z Ploštiny. „Tím, že jídlo spotřeboval, dopustil se zločinu podílnictví na loupeži,“ stálo v rozsudku soudu v Uherském Hradišti.

Kilo klobás? Málokdo ví, že duben 1945 na východní Moravě připomínal nejvíc ze všeho drancování za třicetileté války. Z Prlova, kde po nájezdu jednotek SS zůstalo jedenadvacet mrtvých, si útočníci odvezli neuvěřitelných sedm nákladních aut kořisti. Odehnali dobytek, vzali si šaty, všechno, co se dalo odvézt. Byla to prachobyčejná loupeživá výprava.

Dne 22. dubna jednotky SS v nedaleké Loučce rovnou obklíčily pálenici Františka Andrýse pod záminkou, že zásoboval partyzány lihovinami. Zabavili několik hektolitrů pálenky. Starosta pak opilé útočníky přemluvil, aby nikoho nezabíjeli a spokojili se „jen“ se zapálením stodol a s krádeží veškerého dobytka.

Nedalekému vydrancovanému Prlovu zase útočníci nařídili, aby dodal na velitelství SS ve vizovickém zámku patnáct metráků ovsa. Když ho starosta sehnal, vezl ho do Vizovic kolem stromů, na nichž se ještě houpala mrtvá těla jeho spoluobčanů. Na zámku žádal, aby je mohli pohřbít. „Bylo by mi milejší, kdybyste mě přišli pozvat na slivovici,“ řekl mu prý důstojník SS.
Jenže zločin jménem Ploština a Prlov paradoxně nejvíc trápil ty, kteří na něm měli ten nejmenší podíl. Mňačko podle svědectví svých někdejších spolubojovníků na Ploštinu nezapomněl do konce svého života. Čím se právě on provinil? Ničím, byl tehdy úplně jinde. Ale chápal jako selhání, že partyzáni - jeho tehdejší kolegové - nezasáhli a vesničany nebránili.

Jenže archivy po roce 1989 nabízejí jinou pravdu o vině ploštinských partyzánů. Zachoval se totiž dokument, který hned v létě 1945 zpracoval okresní prozatímní policejní velitel v Uherském Brodě (tehdy Sbor národní bezpečnosti). Prozatímní velitel Navrátil zaznamenal výpověď Antonína Kulíška z Lidečka, který vypověděl, že ploštinským partyzánům zakázali střílet ruští velitelé. „Kulíšek udal, že větší část partyzánů byla asi 300-500 metrů od Ploštiny, že slyšeli dokonce křik vražděných pasekářů, že však nesměli nic podniknout, protože ruští velitelé Gríša a Alex zakázali střílet. Na Ploštinu se vrátili, teprve když Němci odešli, tedy v noci, a teprve viděli zastřelené a upálené oběti gestapáků,“ píše.

Jsou tedy Mňačko a ostatní „řadoví“ partyzáni bez viny? Mňačko považuje za selhání i to, že se mezi ně dostali konfidenti, kteří Ploštinu zradili.
Jeden ze zrádců Ploštiny, Oldřich Baťa, po válce vypověděl, že ještě před útokem ve Vizovicích k němu přišel důstojník a tvrdil, že má mezi partyzány nasazené Slováky. Důstojník byl malý, plného obličeje, s brýlemi. Řekl mu, že heslo na Ploštině je Pfeifer, a upozornil jej, že kdyby došlo k přestřelce s partyzány a kdyby některý z nich sňal čapku a mával jí nad hlavou, aby na něj nestříleli. Šlo zřejmě o hlinkovce ze skupiny Josef. Důstojník mohl být buď Pawlofski, nebo Tutter.

Přestože ani jeden z nich nestanul kvůli Ploštině před soudem, nikdo z těch, kdo se Ploštinou zabývali, o jejich odpovědnosti nepochyboval. Roman Cílek, autor pozoruhodné knihy Ploština, popsal Tuttera jako velitele, který organizoval zpravodajský (provokační) průzkum skupiny Slováků na Ploštině a vyzýval k tvrdému postupu. A co víc: Cílek popisuje situaci, kdy Tutter spolu s dalším velitelem SS jménem Sonnberger dali přímo na Ploštině rozkaz k zavraždění Anastázie Zichové - jediné ženy, která řádění nepřežila. Měl to být nejspíš trest za to, že se z její zapálené stodoly ozývaly detonace - nepořádní partyzáni tam zřejmě zapomněli munici. Což nebylo nic mimořádného, František Machů házel těsně před příchodem nacistů granáty do močůvky, partyzáni jich tam totiž nechali celý batoh.

Cílek popsal, jak Miroslav P., muž z teroristické jednotky Josef, vypověděl toto: „Před ukončením akce jsme se shromáždili na okraji obce. Přivedli k nám ženu, která při výslechu plakala. SS-oberscharführer Tutter, další z našich velitelů esesák Sonnberger a Emil H. se postavili nedaleko od nás a asi deset minut se radili. Pak dali rozkaz...“

A sám Cílek dodává, že postup jednotky Josef byl v Prlově ještě drastičtější než na Ploštině.

Vyšetřovatel Oldřich Noga, který se v šedesátých letech pokoušel marně dosáhnout jejich potrestání, nepochyboval o vině Tuttera ani Pawlofského. „Nejen organizovali, ale sami se také zúčastňovali akcí proti partyzánům a vlastencům, při nichž dávali rozkazy k bestiálním vraždám,“ stojí ve spisu, který podepsal.

Vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců napsala ve zprávě zaslané v roce 1980 do Prlova, že plán přepadení vypracoval Wienecke ze zvláštního komanda číslo 31 s vedením skupiny Josef (tedy Pawlofski a Tutter) a s vedením zlínského gestapa. Což odpovídá zjištění dalších dokumentaristů - Cílka i spisovatele Jaroslava Pospíšila.

Kdo je větší zločinec: ten, který vydal rozkaz k zabíjení, nebo ten, který od nadřízeného dostal kilo klobás z Ploštiny? Nebo úředník, který zařídil Tutterovi a Pawlofskému beztrestnost? Nebo zrádci Baťa a Machů? Nebo sovětský velitel - bojovník, který svému mužstvu zakázal bojovat?

Spravedlnost a Ploština, to nejde zrovna moc dobře dohromady. Jenže spravedlnost po válce neemigrovala jen z Ploštiny, ale z celého komunistického Československa.

To je celý vtip.

Ráno 23. dubna 1945 byla vesnice Prlov obklíčena vojáky se psy. Nacisté ji vydrancovali o čtyři dny později než Ploštinu...

Tutter strávil v československém vězení několik let, ale trestu za brutální masakry unikl.

Tutter se narodil v roce 1909 v Praze. Jeho rodiče pocházeli z jižních Čech, z okolí Jindřichova Hradce.

Tutter spokojeně dožil v německém Kötztingu. Zemřel v roce 1983.

Titulní strana knihy Luďka Navary Smrt si říká Tutter