Tady je odpověď sportovním jazykem: nikdo nezůstal na zemi, borci se rozešli na přestávku do šaten. Ale Kerry měl očividně víc ze hry a Bush jako by neměl natrénováno.
Kdyby někdo spadl z Měsíce právě na první prezidentskou debatu, musel by si myslet, že prezidentem je už dlouho Kerry a Bush se musel zúčastnit z trestu. Skoro celou dobu byl v defenzivě (sportovci by řekli, že byl zatlačen na vlastní půli).
První průzkumy, ale i média nakloněná republikánům jako třeba stanice Fox News uznávají, že vyhrál Kerry. Bush však neprohrál, protože Kerry nevyhrál to hlavní: Irák. A o to tady jde.
Obecně se dá říci, že pokud se nezhroutí obloha, mysl voliče je vybavena velkým setrvačníkem. Američané možná budou věřit Kerrymu, že Bush se v Iráku spletl, ale to je minulost. Američan hledí kupředu, je to jeden z národních rysů.
Ale Kerry Americe nemůže předložit čistou, zformulovanou alternativu pro Irák a budoucnost. Není to prostě možné. Ze stejného důvodu plán nemá ani Bush.
Setrvačník však voličům řekne, že v situaci, kdy cesta vpřed připomíná tunel, lépe zvolit toho, s kým už v tunelu byli. Občas s ním sice narazili do zdi, ale vždy jim říkal, že upřímně věří, že ví, kam je vede.
Bush i Kerry mohou být spokojeni. Bush proto, že uhájil Irák. Kerry proto, že resuscitoval své naděje. Pokud někdo vypadal jako vrchní velitel pro válku s terorem, byl to on, a nikoliv nepřesvědčivý a za pultíkem se krčící Bush.
Kandidáti však přece jen nabídli volbu. Z toho, co řekli, má Amerika na výběr dvě ne zcela dokonalé možnosti: chce prezidenta, který jedná rychle a sám, byť přitom může střelit vedle, nebo chce prezidenta, který bude jednat víc ve shodě se spojenci, ale jemuž se může stát, že propásne příležitost udeřit?
Protože rozhodnutí nepadlo, páteční debata velmi dobře posloužila jako reklama na své vlastní pokračování přesně za týden.
