„Jsou to jenom slepé náboje. Chtějí nás postrašit,“ pomyslel si John Paul Filo a rozhodl se, že vyfotí jednoho z příslušníků Národní gardy, který mířil jeho směrem. Zbraň zahřměla a ze sochy vedle jednadvacetiletého studenta fotografie se zvedl obláček prachu.
„Okamžitě jsem pochopil, že střílí ostrými,“ vzpomínal po letech Filo. Na nic nečekal a dal se jako všichni ostatní kolem na útěk. Jenže pak spatřil na zemi kousek od sebe bezvládné tělo mladého muže. Po asfaltu se rozléval pramínek krve.
„Pomyslel jsem si: Co to děláš? Vždyť proto jsi tady.“ Opět začal fotit. Nad mrtvým stála čtrnáctiletá dívka. Z hrdla se jí dral výkřik zděšení.
„Tušil jsem, že mi dochází film. Viděl jsem, jak se v ní zvedají emoce a začíná brečet. Začala křičet. Nepamatuji si přesně, co to bylo... něco jako ‚můj bože‘,“ vzpomínal Filo na vznik snímku, za nějž získal Pulitzerovu cenu a který se stal jedním z nejsilnějších obrazů rozeštvané a traumatizované Ameriky v době vietnamské války.
Vlna hněvu
Koncem šedesátých let měli Američané vleklého konfliktu plné zuby. Ve vojenské vítězství už nikdo nedoufal, smysl války se ztrácel. Ve Vietnamu padly desetitisíce Američanů, USA se při podpoře zkorumpovaného režimu v Saigonu dopouštěly válečných zločinů jako byl masakr v My Lai.
Epicentrem protiválečných protestů byly univerzity. Zradikalizovní aktivisté vyhazovali do povětří vládní úřady a banky. „Žijeme ve věku anarchie. Panuje jak za hranicemi, tak doma... Dokonce i zde v USA jsou naše velké univerzity systematicky ničeny,“ postěžoval si prezident Richard Nixon.
Když nastoupil do Bílého domu, slíbil „čestný mír“ a stažení jednotek. Koncem dubna 1970 však v televizi nečekaně oznámil invazi do Kambodže. Cílem bylo zničit výcvikové tábory a zásobovací trasy severovietnamské armády. „Je docela možné, že na univerzitách to po tomto projevu bouchne,“ předpovídal.
Měl pravdu. Nečekaná eskalace války znamenala další povolávací rozkazy. Do odvodové loterie byli zařazeni i studenti a učitelé, kteří měli dosud odklad. Na univerzitách po celé zemi se zvedla vlna hněvu.
Také kampus Kent State University na severozápadě Ohia se na začátku května stal dějištěm vášnivých protestů. Studenti vyvolávali hesla jako „Bring the war home“ a spálili kopii ústavy na znamení toho, že ji prezident pošlapává.
Večer se protesty přesunuly do města. Na policejní auta létaly lahve od piva, vandalové ničili výlohy. Začaly se šířit zvěsti, že do města míří po zuby ozbrojení revolucionáři, kteří chtějí vyhodit obchody do povětří a nádrže s pitnou vodou kontaminovat LSD. Starosta vyhlásil mimořádný stav a požádal guvernéra o vyslání Národní gardy.
Její příslušníci dorazili akorát ve chvíli, kdy na kampusu vzplála náborová kancelář americké armády. Dodnes není jasné, kdo ji podpálil. Univerzitní městečko každopádně začalo připomínat válečnou zónu. Gardisté proti studentům nasadili slzný plyn, na pozemcích univerzity stály tanky.
„Jsou to ti nejhorší lidé v Americe. Myslím, že stojíme proti nejsilnější a nejlépe vycvičené revoluční skupině, která v Americe kdy vznikla,“ bušil do stolu guvernér Ohia Jim Rhodes a slíbil, že s radikály na univerzitě zatočí.
„Nebudeme jen léčit symptomy. My ten problém zlikvidujeme.“
Třináct sekund
Nastalo osudné pondělí 4. května. Je krásný, slunečný den. Poledne. Univerzitní zvon svolává studenty k dalšímu protestu. Několik stovek lidí bouří proti Nixonovi. Velitel Národní gardy je megafonem vyzývá, aby se rozešli. „Prasata, táhněte z kampusu,“ zní sborová odpověď.
Na řadu přichází slzný plyn, ale vítr ho hned rozežene. Mladí a nezkušení vojáci nasazují na pušky M-1 bajonety a postupují proti demonstrantům. Chtějí je rozehnat. Studenti ustupují, na vojáky létají kameny a nadávky.
Pak se se stalo něco, co nikdo nečekal.
„Náhle se otočili, poklekli a zacílili. Vypadalo to, že dostali rozkaz, udělali to najednou,“ vypověděl později jeden ze svědků. „Stál jsem tam a říkal jsem si, že přece nebudou střílet, že to nemohou udělat. Jestli budou střílet, tak slepými.“
Střelba trvala pouhých třináct sekund. Rozhostilo se strašidelné ticho.
Na zemi zůstali dva mrtví, další dva studenti zemřeli později v nemocnici. Allison Krauseová, Jeff Miller, Sandy Scheuerová a Bill Schroeder. Dalších devět lidí bylo zraněno.
„Gardisté vypadali vyděšeně. Dívali jsme se na ně a oni na nás. Byly to ještě děti. Bylo jim devatenáct let, jako nám. Jenom měli uniformu. Jako naši chlapci ve Vietnamu,“ vzpomínala o mnoho let později na střelbu ve svých pamětech hudebnice Chrissie Hyndeová.
To není Amerika
Amerika se otřásla. Na její půdu dorazila válka, která se dosud odehrávala kdesi ve vzdálené džungli. Snímky zastřelených studentů obletěly celý svět. Univerzity po celých Spojených státech vyhlásily stávku, do které se zapojily čtyři miliony lidí. Vzplály desítky armádních náborových center.
„Byl to moment, kdy se veškeré násilí, nenávist a generační konflikty předchozí dekády smrskly do třinácti sekund,“ napsali historikové Nancy Zaroulisová a Gerald Sullivan.
Washingtonem prošel statisícový protestní pochod. Nixon se radši na dva dny uchýlil do Camp Davidu, na ochranu vládních budov ve Washingtonu byli povoláni výsadkáři. Před Bílým domem byly zaparkovány dvě řady autobusů, které měly v případě potřeby sloužit jako hradba před rozzuřeným davem.
Slavné fotografiePřipomeňte si seriál iDNES.cz mapující příběhy slavných zpravodajských fotografií.  |
Druhá půlka Ameriky si myslela, že mrtví z Kent State dostali co si zasloužili. Protiválečnou demonstraci v New Yorku napadli dělníci ze stavby Světového obchodního centra. Studenty považovali za povaleče, kteří se vyhýbají odvodu a plivou na Ameriku, zatímco jejich synové umírají v boji s komunisty.
„Pomyslel jsem si, že toto přece nejsou Spojené státy. To není největší demokracie světa. Toto je národ, který válčí sám se sebou,“ vzpomínal na vypjatou atmosféru květnových protestů Nixonův poradce Chuck Colson.
Řada historiků dnes považuje střelbu do studentů na Kent State za zlomový okamžik, kdy se Amerika definitivně a rozhodně postavila proti válce. Trvalo však ještě tři roky než USA podepsaly se Severním Vietnamem mírovou dohodu, začaly stahovat jednotky a Hanoj propustila stovky amerických válečných zajatců.
Amerika, do které se vraceli, byla už jinou zemí než ta, z níž odcházeli do války.
Poslechněte si protestsong Ohio, který o událostech na Kent State v roce 1970 složil Neil Young:
