Tuto příhodu znám od syna onoho hoteliéra, nynějšího manažera podniku Ibrahíma Dawúda. Podobných historek má v zásobě řadu. V posvátnem prosyceném kraji, který je svatý judaismu, křesťanství i islámu, cizince často pronásledují neobvyklé myšlenky.
Biblické panoptikum
Jeruzalémští obchodníci podobným scénám už přivykli. Zvláště pak ti z Olivetské hory, přes kterou Ježíš vstoupil do města a pod kterou byl jedním z učedníků zrazen. A kde touží být pochováni židé, neboť právě odtud má do Jeruzaléma vstoupit mesiáš.
"V každé zemi jsou lidé k Bohu vlažní, náboženští a ti ještě religióznější. K nám obvykle najdou cestu ti poslední," konstatuje recepční Mahmúd, který zatím našemu rozhovoru jen naslouchal.
Jsou ovšem tací návštěvníci Svatého města, kteří biblické postavy nejen zpozorují, ale přímo se s nimi identifikují. Co do inkarnací snad vedou Ježíš, Šalamoun a Jan Křtitel.
Izraelští lékaři tvrdí, že tzv. jeruzalémský syndrom, psychická abnormalita vyvolaná "obcováním se Svatým městem", postihne co měsíc až tři návštěvníky. Nejčastěji prý protestanty po třicítce.
Tedy, pokud je zrovna v Jeruzalémě klid a turisté se sem nebojí přijet. Nicméně, i během obou intifád, tedy palestinských povstání (1987-1993; od roku 2000) nezůstal Jeruzalém ušetřen nových proroků. Či alespoň mírotvorců.
. Syndrom novinářů?Tzv. jeruzalémský syndrom postihuje návštěvníky poutních míst v Izraeli. Ti nabývají dojmu, že jsou biblickými postavami. Syndrom byl poprvé popsán ve 30. letech minulého století Heinzem Hermanem. Nejčastěji se podle lékařů týká protestantů po třicítce, židů a muslimů jen okrajově. Téma je natolik populární mezi novináři, že někteří badatelé došli k závěru, že jde spíše o chorobu novinářů než turistů. |
"Venku bylo toho dne hotové dopuštění. Z palestinské strany létaly kameny, Izraelci sáhli pro slzný plyn. Vtom z našich dveří vyšla žena s rukama před sebou. Se zavřenýma očima vpochodovala mezi demonstranty a vojáky. Opakovala slovo mír. Obě strany na chvíli opravdu přestaly," vypráví Ibrahím.
Typické pro Jeruzalém je, že ženino vystoupení fungovalo přesně do té doby, než vojáci výstřední divotvůrkyni zpacifikovali. Ne všichni cizinci přinášejí Svatému městu potřebný mír. Mezi lidmi z východní, převážně arabské části města koluje zkazka o anglickém právníkovi, který léta užíval léky, aby tlumil vážnou psychickou chorobu. V Jeruzalémě nabyl dojmu, že medikamenty nepotřebuje.
Brzy jej spatřili, jak hází kameny po turistech. Když napadl kněze, začali mu po konzultacích s lékaři tajně přidávat léky do pokrmu. Angličan se nakonec vrátil k sobě a všem se omluvil.
Zesnulá česká poutnice? Nebyla první
Probouzím se na proslulé hoře, nahlížím proto do okna s maximální opatrností... Vidím jen stříšku od kuchyně, po Spasiteli ani památky.
Přesto zbystřím: za dveřmi kdosi mluví česky. Od zdrcených turistů se dozvídám, že jedna z českých poutnic zesnula ve spánku. Klidně, po dlouhém, snad spokojeném životě.
Smrt ji patrně překvapila, možná ale nevyděsila. Na jiný svět odešla z nádherného kopce, kde s oblibou nocoval Ježíš. "Není první, kdo tu zemřel. Mnoho lidí dlouho šetří na cestu. Další doufají, že se jim tu uleví od potíží," říká hoteliér Ibrahím.
Tiše cosi domlouvá s policistou, který tu reprezentuje majestát smrti, patrný v očích vyděšených turistů. Mírná slova policisty i půvab Jeruzaléma mírní hrůzu. Přichází smutek.
Žena v bílém chodí s oslem a neškodí Dále než na vrátnici se nedostanu. Je sobota, v tomto nábožensky horlivém koutě Jeruzaléma se nehne noha, ba ani lísteček. I v psychiatrické léčebně Kfar Shaul panuje sobotní klid, lékaři mají volno.
Mladí vrátní s automaty na kolenou tuší, co jsem zač. Snad jsem si je posléze naklonil tím, že mluvím rusky - oba totiž pocházejí z bývalého Sovětského svazu. "No jo, jeruzalémský syndrom, novinář," smějí se.
Podobně jako hoteloví manažeři tuší, že story o ryze jeruzalémském šílenství je vděčná. "Nejraději mám ženu v bílé říze, která se prochází s oslem. Myslí, že je prorok. Neškodí, tak ji nechávají být," rozhovoří se nakonec jeden z mladíků, podle kterého "teď na jaře" počet klientů léčebny roste.
Loučím se s nimi a vydávám se na cestu přes celý Jeruzalém, neboť v sobotu autobusy samozřejmě nejezdí. Potkávám nevrlou ženu, kterou sice poněkud pohoršil můj zjev, přijala však vysvětlení, že jdu z blázince. Stavím se ještě na Olivetské hoře a podobně jako Ježíš shlížím na město pod sebou: "Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!"
Ráno si v hotelu objednávám taxi s tím, že by řidič měl vědět, koho na letiště veze. A rozepínám ruce. Snad se mi to zdá, ale recepční očima krátce přeskenoval mé dlaně, než se se zdvořilým ulehčením usmál. Co kdyby.
