A v té velké chvíli měla na sobě růžový froté župan. Bála se totiž odejít do sprchy, aby telefon nezmeškala. To je jen zlomek toho, co o sobě píše Madeleine Albrightová ve svých pamětech, které v úterý vyšly ve Spojených státech pod názvem Madam Secretary, Paní ministryně.
V Česku se objeví v překladu Michaela Žantovského zhruba v půli října. Samozřejmě, že aspoň na první pohled je nejvíc "sexy" moment, kdy Albrightová popisuje, jak jí Clinton zavolal, aby jí oznámil povýšení do čela ministerstva zahraničí.
Ten telefonát znamenal, že zdolala ženský Mount Everest, protože tak vysoko se zatím v dějinách USA žádná žena nedostala. Zdálo se, že si s ní Clinton pohrává. Už večer jí, celé rozechvělé, zavolal Bílý dům, že za chvíli se ozve prezident.
Byla to pravda - ale Clinton se jen poptal po zdraví Václava Havla. Albrightovou to vyčerpalo: "Asi budu zvracet. Volá odmítnutým kandidátům. Je konec," popisuje Albrightová, co řekla svým přítelkyním, které jí dělaly společnost.
Clinton však zavolal ještě pozítří ráno. Bylo 9:47. Albrightová ten okamžik líčí takto: "'Chci, abyste byla mou ministryní zahraničí.' To byla jeho první slova. Konečně jsem tomu uvěřila..." Tak se tedy člověk dozví, že je ministrem zahraničí USA.
A co dělá pak? "Objala jsem se s přítelkyní Elaine a pak jsme se posadily a pokoušely se vstřebat skutečnost, že můj život se právě zcela změnil." Nato telefonovala příbuzným a přátelům ("tolika, kolika jsem stačila"), vykoupala jsem se, udělala si vlasy, oblékla červené šaty a vyrazila do Bílého domu.
Albrightová si musela oddechnout. Měla totiž s podobnými telefonáty už jednu špatnou životní zkušenost. Když se stal její přítel Zbig Brzezinski poradcem pro národní bezpečnost v administrativě Jimmyho Cartera, hned jí volal. Ona si bláhově myslela, že proto, aby jí nabídl místo. Ale on chtěl jen vědět, kde by mohl ve Washingtonu bydlet.
Tentokrát však už stála na vrcholu. Její kniha, celkem tlustospis, na téměř 600 stranách ukazuje, jak se člověk na vrchol prodere a jak to tam vypadá. Albrightová se zdá velmi otevřená, ostatně při rozhovoru, který poskytla MF DNES u příležitosti vydání svých memoárů, řekla, že si uvědomuje, že nepsat pravdu by nemělo smysl.
Proto se nevyhýbá ani tomu, jak jí její manžel Joe oznámil, že odchází. Učinil to ráno po snídani, když seděli v lenoškách a popíjeli kávu. A učinil to drsně. Řekl jí, že jeho přítelkyně je mnohem mladší a mnohem hezčí.
Píše i o svém prvním setkání s Václavem Havlem. Když byla představena řekl novopečený prezident: "Ach, ano, paní Fulbrightová." Z knihy je cítit obdiv k Americe, fascinace bývalou vlastí ("Když jsem se dívala na Vltavu, měla jsem šílený pocit, jako bych Československo nikdy neopustila"), její ostrý jazyk (proto kniha není nudná) a vzhlížení k otci.
A kdo má zájem, dozví se, jak se míří na vrchol. Albrightová popisuje, jak jako studentka hlídala děti za pětadvacet centů, jak později, už jako matka dvojčat, vstávala po čtvrté ráno, aby mohla psát disertaci. "Pracovala jsem tvrději než muž," řekla před časem MF DNES. Dodejme, že i úspěšněji. Z knihy lze vyčíst obojí.
