Je to skutečně velmi neobvyklé, je to kontroverzní, ale je to současně normální.
I takovéto paradoxy demokratické hlasování a demokracie umožňují.
S největší pravděpodobností to však na osudu obou pánů, kteří nesou kromě jiného odpovědnost za masakry v balkánských válkách devadesátých let 20. století, nic nezmění. Zůstanou sedět tam, kde sedí.
Ale je to i symbol jiných věcí. Svědčí to o tom, že Srbové nadále trpí traumatem "porobeného národa", a to od doby, kdy byla v roce 1999 ve válce o Kosovo americkými a dalšími letadly NATO jejich země přinucena uznat porážku. Navíc předtím byli poraženi i ve válce v Chorvatsku.
Legendy o srbské výjimečnosti, které jsou pěstovány po staletí, tak vzaly definitivně zasvé, přestože jsou v této zemi pěstovány ve společnosti dál.
Z národa, jehož příslušníci po desetiletí ovládali rozhodující měrou celou někdejší Jugoslávii, jsou najednou obyvatelé země, která není v Evropě nijak významná, nic zásadního na kontinentu už nedokáže ovlivnit a je po válkách ekonomicky zdevastovaná.
K tomu všemu ji částečně ovládá také silný organizovaný zločin. Za těchto okolností se nelze divit tomu, že váleční zločinci Slobodan Miloševič a Vojislav Šešelj, kteří slibují Srbům opět všechno (navrácení ztracené cti, více práce, levnější potraviny či zastavené "loupeživé privatizace"), mohli pomocí svých stran tak výrazně uspět.
Současně to pro Srbsko znamená, že pokud mohou politiku v zemi ovlivňovat lidi jako Miloševič a Šešelj, tak se pro tuto chvíli cesta sblížení s Evropskou unií (a tím i nepostradatelných peněz) uzavírá. To Srby možná ještě více utvrdí v jejich "ublíženeckém" nazírání na zbytek světa.
Uškodí si tím však pouze sami. Pánové Miloševič a Šešelj zůstanou místo v parlamentu v celách a Srbsko bude strádat dál. A strádání je v tomto případě zcela svobodná volba.
