Velký objev české jazzové scény minulých let, skupina Vertigo, má pauzu. Její vedoucí Vojtěch Procházka (1981) totiž nyní studuje v Norsku. Tam také nahrál své první triové album s basistou Adrianem Fiskumem Myhrem a bubeníkem Tore T. Sandbakkenem. Nazvali je Amoeba’s Dance.
Z devíti skladeb alba patří pouze čtyři Procházkovým skladbám, dvakrát je tu zastoupen Herbie Nichols, jednou Kurt Weill, Paul Motian a Ornette Coleman. Celkový ráz CD udává v názorné zkratce název úvodní Procházkovy skladby: Freebop.
Procházka se na téhle desce představuje především jako pianista. S Vertigem neměl pro sebe k dispozici takovou plochu, v tomto triu ovšem zase nemá k dispozici partnery, kteří by mu asistovali v kompozičním směrování celého alba. Snad i proto má tahle deska relativně krátkou stopáž. I tak je na ní co poslouchat.
Jako pianista si Procházka vyvíjí osobitý velmi styl. Perlivé pasáže ve vyšším rejstříku se většinou rozvíjejí plynule, avšak občas zaútočí na pozornost posluchače neočekávanými "zádrhely". Ve středním rejstříku je střídají hutnější akordy, občas se efektně ozvou i výrazné basové tóny. Bopová energie převládá, nicméně občas ji střídají téměř romantizující nálady a jindy (kupříkladu v Motianově Etude) i zvukově velmi zajímavé hrátky s dalšími nástroji.
Kontrabas a bicí v Procházkových skladbách spíš jen citlivě doprovázejí, ve standardech přicházejí ke slovu výrazněji. Do popředí vystupuje především basa, která si občas zahraje i pěkné sólo, ale zejména zůstává rovnocenným partnerem piana v dialogu. Bicí zůstávají, jak v tomto druhu hudby bývá obvyklé, mírně v pozadí, ale nepochybně citlivě a účinně doplňují její vyznění.
Procházkova kompoziční koncepce proniká celým albem, i když ne tak výrazně jako nahrávkách Vertiga. Je to příklad proměny, která nastává, když jazzman vycestuje z domácího prostředí na mezinárodní scénu. Ale je to také doklad, že v tomto setkání většinou dobře obstojí.
O albuVojtěch Procházka Trio: Amoeba’s Dance Skladby Obsazení CD, stopáž 39:43 minut. Vydala firma Animal Music. |