Stačí totiž, aby jedna z členských zemí řekla ne, a před celou unií vyvstane velký problém, co dál.
Státy EU mají dva roky na to, aby ústavu, která má začít platit v roce 2009, schválily. Čeští vládní i opoziční politici se shodli na uspořádání referenda. Jeho výsledek je však nejistý.
Po volebním debaklu v evropských volbách bude pro vládní politiky těžké lidem vysvětlit, že přijetí na první pohled složité ústavy neznamená "rozpuštění Česka" v Evropě, jak varuje prezident Václav Klaus a ODS.
"Toto je jiný případ než evropské volby, kdy se rozhodovalo mezi stranami. Referendum o ústavě bude o tom, zda zůstaneme uvnitř unie, či se vydáme opačným směrem," argumentuje ministr zahraničí Cyril Svoboda.
Co se tedy stane ve chvíli, kdy se v některých zemích ústava zasekne? V dokumentu se s touto variantou počítá. Do dvou let by se v takovém případě měly opět sejít hlavy zemí EU a situaci začít řešit.
Očekává se, že v případě, že ústavu neschválí více zemí, začnou diskuse nanovo. Unie bude v mezičase fungovat dál podle stávajících smluv. Nicméně hrozí i její rozpad na několik různě integrovaných seskupení.
Francie a Německo, hlavní zastánci ústavy, mají obavy především ze záporného výsledku britského referenda. V poslední době už obě země varovaly: ústava by mohla začít platit i v případě, že ji ratifikuje jen dvacet zemí. Zbylých pět by zůstalo na okraji či by bylo nuceno z EU vystoupit.
"Zřejmě by to vedlo k vytvoření tvrdého jádra, které by hledalo nějakou formu spolupráce se zbytkem. Ústava zase nezavádí tak převratné změny, aby to nešlo," míní Lenka Rovná, která vede evropská studia na Karlově univerzitě.
Podle Vladimíra Špidly by Česko mělo patřit do první skupiny. Opoziční ODS, která aspiruje na vítěze příštích parlamentních voleb, však má zcela opačný názor.
