Hádejte, co bude následovat. Lékař by odpověděl asi takhle: průjem, tyfus, malárie, cholera, žloutenka, horečka dengue.
A koordinátor OSN pro humanitární pomoc Jan Egeland přiznává, že k nejpotřebnějším se pomoc dostane nejdříve za dva dny. Tomu se mezi odborníky říká "vážná situace".
Dalo se jí předejít? A mohli jsme udělat něco více? Odpověď na první otázku zní: těžko. Na tu druhou však nezbývá než kývnout. A chytit se za nos. Což většina politiků neudělala.
Podívejme se na to z jiné strany. Mezi vyplavenými na Srí Lance byl i německý exkancléř Helmut Kohl. Rozhodl se zůstat, pomáhat postiženým, a zprvu dokonce odmítal odjet z Koggaly, kde není voda, elektřina ani jídlo.
Rozum nám říká, že něco takového je směšně neefektivní, teatrální gesto. A přece se Kohl jako jeden z mála zachoval zcela správně. Když nastane katastrofa podobných rozměrů, žádný vlivný člověk nemůže jen tak trávit dovolenou na horách.
A když přece, nesmí se tím za žádných okolností veřejně chlubit. Pokud jsme při záchraně milionů lidí trpících žízní zoufale neefektivní, musíme alespoň zaujmout morální postoj. Nehledě na to, že včasná pomoc tak úplně vyloučena nebyla.
Koggala je jedno z míst označovaných za nedostupná. Šest českých novinářů se tam v úterý celkem bez problémů dostalo. Byl jsem mezi nimi. Viděli jsme lidi, kteří nás prosili o vodu, kterou jsme jim nemohli dát. Koho jsme neviděli, byli ti, kteří jim vodu dát mohli.
Jistě, záchranáři nemohou být všude. Ale proč trvá pět dní, než se rozjede účinná mezinárodní operace? Kdy jindy měla být OSN rychlá, když ne v neděli? Dětsky naivní otázky, ale když máte žízeň, napadá vás ledacos.
