Rok a půl jste strávila v kolumbijské džungli v oblasti ovládané povstalci. Jaké to je, být zase doma?
Nejdřív mi to tady přišlo ponuré. V Kolumbii trvá čtyřicet let gerilová válka, ale když jsem tam přijela, četla jsem nějaký výzkum, podle nějž jsou Kolumbijci druhý nejveselejší národ na světě.
To zní docela zvláštně. Jak ti lidé žijí?
V místě, kde jsem byla, měla každá rodina někoho, koho zabili. Všichni žili ve strachu. Byli jsme ve východní části země, poblíž hranic s Venezuelou. Tam už nesahá moc vlády. Lidé tam žijí pod kontrolou povstalců. Pracují pro ně na kokových polích. Armáda se snaží koku zničit práškováním, jenže tím zničí i jejich políčka. Místní děti jsou chronicky podvyživené, a protože tam nemůže vláda, není tam ani lékařská péče. Je tam vysoká mateřská a novorozenecká úmrtnost, hodně sexuálního násilí a pohlavních nemocí. Malárie, tuberkulóza. Spousta lidí má vyrážky a alergie, zřejmě z práškování nebo hnojení kokových polí. A hodně lidí má psychická traumata z toho dlouhodobého konfliktu.
Ale to nevypadá, že by jim mělo být do smíchu...
Ten výzkum asi dělali v jiné části země. Když se dostanete do města, kam už nesahá moc povstalců, neliší se nijak od Evropy.
A jaké to je tam, kam nesahá moc vlády?
Řeknu vám to takhle: byla jsem v Burundi za občanské války a přímo na ulici, kde jsme operovali, se bojovalo. Byla jsem v Afghánistánu, kde povstalci zabili pět mých kolegů. Byla jsem v Indonésii po tsunami a byla jsem v Čadu, kde byli uprchlíci z Dárfúru, a taky v Nigeru, kde byl hladomor. Ale ta Kolumbie byla pro mne z hlediska bezpečnosti nejhorší.
Proč?
Pracujete pořád v místech, kde jsou ozbrojenci. Občas na ně narazíte a oni vás kontrolují. Někdy se v kopcích nad námi bojovalo. Dva kolegové byli na týden uneseni. Nevíte, odkud něco přijde. Mohli jsme se snadno nechtěně přimotat k boji. Ale taky to byla moje poslední mise a asi jsem se začala víc bát.
Bylo to opravdu tak zlé?
Víte, že jste pořád pod dohledem. Vědí o vás. Třeba i v džungli. Nesměli jsme například fotit, ani když jsme pluli kánoí pralesem. Vím, že se stalo, že jeden Kolumbijec vytáhl foťák a ze břehu ho někdo zastřelil.
Čtenáře tohle asi překvapí: vědí o kolumbijských narkomafiích, ale málokdo si spojuje tuhle zemi s povstaleckou válkou. Přitom se říká, že se tam odehrává největší partyzánský konflikt dneška. Myslíte si to taky?
V Kolumbii je po Súdánu a Kongu třetí největší počet "vnitřních“ běženců na světě. To už o něčem vypovídá. Rebelové kontrolují asi polovinu zemědělských oblastí Kolumbie. Ale tenhle konflikt je tak nějak pod pokličkou.
Co byl váš nejhorší zážitek?
Znásilněná devítiletá holčička, která se musela starat o svých pět vyhublých sourozenců, zatímco maminka byla s nejmladší dceruškou s těžkou anémií v nemocnici. Otce jim už zabili. Nebo jiný případ: maminka šesti dětí, která zemřela při porodu doslova kvůli té válce. V noci silně krvácela, ale kvůli špatné bezpečnosti nemohla přijít včas do naší kliniky. Přišla až ráno, kdy byla už ve vážném stavu. Začali jsme ji resuscitovat a převáželi do nemocnice. Volali jsme tam, aby poslali ambulanci. Ale oni se báli vjet na území povstalců. Tak zemřela.
Co jste přesně v Kolumbii dělala?
Náš tým Lékařů bez hranic měl základnu v Tibú v oblasti Norte de Santander, odkud vyjížděly mobilní kliniky na deset dnů mezi lidi, kteří kvůli konfliktu nemají přístup k lékařské péči.
Jak taková cesta vypadá?
Třeba jsme pluli v kánoích s veškerým vybavením pro mobilní kliniky sedm hodin po řece. Někdy bylo nutné přenášet lodě přes peřeje a mělčiny. Spali jsme v hamakách. Za den jsme ošetřili sto dvacet až sto padesát pacientů. Pořád děláte a nemůžete se ani v klidu najíst, přestože máte jídlo.
Proč tedy nejíte?
Jíme, ale často se cítíme trapně. Jak máte říct ženě, která k vám jela šest hodin na koni a šest hodin zase pojede zpátky, že má čekat až do odpoledne, protože se chcete naobědvat? Kromě toho vidíte, že ona třeba žádné jídlo ani nemá.
Co jste léčili? Jaké byly vaše možnosti?
Dělali jsme zhruba to, s čím u nás jdete k obvodnímu lékaři. Ale samozřejmě jsme také měli komplikované porody, uštknutí jedovatým hadem, ošetřovali jsme úrazy... Ty těžší případy jsme museli odvážet do nemocnice, ale ta byla hodně daleko.
Čím jste byla vy?
Byla jsem sestra a vedla jsem tým místních zdravotníků.
Jak se zajišťovala bezpečnost?
Třeba tím, že když jsme se z mobilních klinik třikrát denně hlásili na základnu, vždy ve španělštině, a přesně jsme říkali, co děláme a kudy se pohybujeme. Španělsky jsme mluvili proto, aby to nevypadalo, že se domlouváme nějakým kódem. Chtěli jsme, aby nám rozuměli. Povstalci kromě toho věděli, že jsme nestranní a naším úkolem je pouze léčit.
Léčili jste i je?
To nevím, my jsme se nikoho neptali, kdo je kdo. Myslím, že k nám chodili, ale byli v civilu.
Jak na vás reagovali místní lidé?
Měli k nám velkou důvěru, protože jsme byli cizinci. Nebyli jsme součástí toho všeho. Nepatřili jsme ani k vládě, ani k povstalcům.
Věděli, že jste Češka?
Říkali mi Chica Checa, česká holka. Šokovalo mě, že indiáni uprostřed džungle znali české fotbalisty. Říkali "Koller, Rosický“. Z toho jsem byla úplně hotová: věděli o nich v džungli, kde není televize, elektřina. Taky věděli o českých motorkách Jawa a věděli, že se u nás vyrábějí korálky.
Co vás tam nejvíc šokovalo?
Znásilňování. Bylo běžné. A taky to, že ženy berou násilí jako normální věc. Přijde jim to přirozené. Mají sice povinnost nahlásit domácí násilí policii, ale neudělají to. Ten muž je totiž živí.
V Kolumbii jste byla rok a půl. Co vám tam nejvíc chybělo?
Stýskalo se mi. Chtěla bych se jít projít do přírody a být chvilku sama. Dojala mě česká muzika z cédéčka. Dojalo mě, když se mě pacienti zeptali, co moje rodina a jestli mi po ní není smutno. Stýskalo se mi po obyčejných věcech: zajít si na kafe, do kina, na koncert. Pokecat si česky. A moc mi chyběl sníh. Tam bylo pořád takové vedro a vlhko.
Palmy a slunce, to přece vypadá tak romanticky...
Je to jinak, než jak si to představujeme. Byli jsme sice v džungli, ale se švédskou kolegyní jsme moc postrádaly ovoce a zeleninu. Jedli jsme pořád maso a rýži či juku. Když jsme se vrátili na základnu, vždycky jsme si daly čerstvý ovocný džus a byl to pro nás svátek.
Neměla jste někdy chuť to všechno zabalit?
Ano, to jsem měla.
A proč jste to nezabalila?
Myslela jsem na tým. A taky jsem viděla, že ta práce má smysl.
Proč jste to vlastně dělala?
Na to se špatně odpovídá. Vy sám uděláte jen kapičku v moři. Ale uvidíte, že se někdo vaším přičiněním uzdravil, a říkáte: tak to má smysl. A taky mě rozčiluje, že tady u nás všechno funguje a ještě si pořád stěžujeme.
Jak se stane, že se česká zdravotní sestra z Chmelíku u Litomyšle octne mezi Lékaři bez hranic uprostřed konfliktu v Kolumbii nebo přestřelky v Burundi?
Když jsem viděla v televizi, jak se během masakrů ve Rwandě zdravotní sestry starají o oběti, řekla jsem si: chtěla bych jednou pracovat jako ony. Pak jsem odjela studovat angličtinu do Británie a francouzštinu do Francie. Tam jsem jednoho dne zaklepala na kancelář Lékařů bez hranic a zeptala se, jestli bych s nimi mohla pracovat. Musela jsem projít různými testy, doplnit si praxi a kurz tropické medicíny, a pak jsem konečně odjela na první misi do Burundi.
Tedy do občanské války...
Ano, ale mně tehdy nedělalo problémy být ve válečné zóně. Vzpomínám si, jak nám vybuchl dělostřelecký granát v kuchyni, zatímco jsme byli schovaní v úkrytu o dvě zdi dál, a nijak to mnou neotřáslo. Když jsem viděla ustrašené kolegy, věděla jsem, že nesmím mít strach. Ten přišel, až když všechno skončilo a mně došlo, co se všechno mohlo stát. Poslední dny v Burundi jsem byla ze střelby už unavená a střelbu jsem nesnášela.
A co Afghánistán?
Mělo to smutný konec. Po zavraždění pěti kolegů jsme museli misi ukončit. Ale místní lidé byli skvělí. Máme je spojené s terorismem, ale například otcové se krásně chovali k dětem. Viděla jsem jednoho, jak nemocnému synovi trhal květiny.
Jakou máte vzpomínku na Čad?
Je to vztek na to, že někdo je schopen vylidnit celé vesnice. A taky muž, který měl probodnutou lebku. Přežil, ale už nebyl normální. Obdiv, že si děti uprostřed toho všeho hrály, jako by se nic nedělo.
A na Indonésii?
Naděje. Bylo vidět, že po tsunami se všechno rychle opraví.
Co Niger?
Dramatická, ale radostná práce, když se děti dostávají z podvýživy a když jim znovu začne chutnat.
A Kolumbie?
Veselí lidé, kteří si to nezaslouží.
A jakou máte vzpomínku sama na sebe? Co vám ty roky v zónách lidského utrpení řekly o vás samé?
Zjistila jsem, že to člověk umí snést, ale že má i své hranice. Možná i proto, že nemůžete utéct. Tady můžete – jdete třeba do kina. Tam neutečete ani na minutu. Taky vím, že jsem teď zranitelnější, než jsem si myslela. Častěji se dojmu.
Cosi jako posttraumatický syndrom?
Jednou jsme v Kolumbii na základně hráli modelovou hru. Jako že nás přepadli. "Povstalci“ na nás křičeli a mířili na nás "zbraněmi“. Musela jsem vyjednávat za celý tým. Dostala jsem nás z toho, ale když to skončilo, vzpomněla jsem si na Afghánistán a plakala jsem. Nikdo nechápal proč.
Ale vydržela jste.
Člověk má sice strach, ale pak vidíte, že není nikdo, kdo by těm lidem pomohl. Ale ono to každého jednou unaví. A taky jsem měla jistotu, že se budu moci vrátit sem, do té jistoty a blahobytu.
