Zde si dávají sraz nejtvrdší stoupenci islámské revoluce: přísní, vousatí muži, kteří věří v neomezenou vládu konzervativních duchovních, veřejné popravy a nízkou cenu židovského života.
"Západní demokracie je jen jiné jméno pro dominanci. V jejím jménu Američané páchají zločiny v Iráku i Afghánistánu,“ hřímá z náboženskými i politickými symboly ověnčené kazatelny Ahmad Chátamí, vlivný konzervativní klerik.
Několik řad před ním odhalil nadpozemsky bílé ponožky jeden z velitelů íránských Revolučních gard, milicionářů islámského převratu z roku 1979, kteří kromě čilého obchodu se spotřebním zbožím prosluli výcvikem zahraničních teroristů.
Události najednou dostávají nový spád. Jakýsi muž několik metrů od pódia kolabuje: snad ho porazilo horko, možná proradnost USA. Zdravotníci ho rychle odnášejí.
Má Írán vousy, nebo kabelku?
Toto je Írán bojovný, islamistický. Írán globálních televizních stanic sálajících emoce. Írán státem organizované páteční modlitby, který vyhovuje americkým jestřábům coby dokonalý obraz říše zla.
Mimochodem, v Teheránu, hlavním městě Islámské republiky Írán, nemají muslimové o pátečním poledni jinou příležitost ke společné modlitbě než zde: mešity jsou zavřené, chodník před nimi sledují kamery. Z rozhodnutí muslimského státu.
Za plotem páteční školy nenávisti leží jiný Írán. Magická země pohostinných lidí, ve které teenageři mlátí do kytar na večírcích se zakázaným alkoholem. A ženy na bytových dýcháncích předvádějí přátelům přiměřeně odvážné kostýmy.
"Kde to nosíme? Hádejte. Kde nás vidí ti praví?“ mrká prodavačka luxusních šatů, které mají výstřih hluboký jak cesta do mé kapsy.
V polidštěném Íránu občané navštěvují přemnožené butiky s módním zbožím, pořádají rodinné pikniky (velmi oblíbená zábava!) a na rozdíl od Evropanů čtou vlastní klasiky.
V tomto státě umírnění duchovní - i tací existují! - žádají odluku náboženství od státu a na univerzitách studuje 65 procent žen, které v Íránu nejen řídit smí, ale často také řídí. Jinak galantní Íránci si zvykli machisticky žertovat, že trocha fundamentalismu by v tomto případě neuškodila.
Jak řidiči, tak řidičky tu ale musí načerno shánět benzin, který vláda konzervativního prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda třikrát zdražila. A vydává jen na příděl.
Režim se schoval za islám
"Za šáha bylo líp, tato islámská vláda jen omezuje naše svobody. Nebo si myslíte, že íránské ženy chtějí chodit zahalené?“ Mladík, který se představil jako Hámid, mluví odvážně až příliš. Sedíme v módní kavárně, z reproduktorů leze uslzená americká country.
Zkušenosti z totalitního Československa velí přibrzdit. Je to provokatér? Patrně ne, Íránci často mluví otevřeně, i když jména uvádějí neúplná. Snad jde o pozůstatek poměrně svobodných let přelomu tisíciletí, kdy zemi vládli reformisté, byť stále kontrolováni konzervativními duchovními.
Ne všichni Íránci se ale chtějí vzdát republiky či náboženství. Islámskou revoluci z roku 1979 mnozí považují za logický důsledek šáhových chyb. "Chci se dočkat chvíle, kdy íránští vládci nebudou zneužívat islám,“ vysvětluje rázná Širín Ebadíová, aktivistka a advokátka politických vězňů, podle které islám za politiky nemůže.
Na jedné z polic její nevelké teheránské kanceláře posedává nenápadný rám s lejstrem, kde se píše, že Širín Ebadíová je nositelka Nobelovy ceny míru (rozhovor s ní přineseme v jednom z příštích čísel sobotní přílohy Kavárna).
"Tento režim říká: podívejte se, to, co děláme, je islámské. Tímto zaklínadlem ospravedlňují porušování lidských práv, kterého se dopouštějí,“ dodává Širín, která si automatickým pohybem vlastním všem perským ženám co chvíli upravuje na vlasech šátek.
Svatební hostinu na mrtvém málem trefil míč
Duch íránské islamistické, se smrtí podivně koketující revoluce - zdá se - vyšuměl. I nejbizarnější symboly ošoupe každodennost. Nedaleko Teheránu leží městský hřbitov, jehož obvyklou součástí je i sekce mučedníků revoluce. Většinu nájemníků tu ale tvoří padlí chlapci z krvavé íránsko-irácké války z let 1980 až 1989.
Na okraji hřbitova, na jednom z propagandistických billboardů, je k vidění věru morbidní svatba. Fotografie vypráví příběh o vojákovi, který za války s Irákem padl jako mučedník. Byl zaslíben ženě, která se rozhodla vdát se za něj i po jeho smrti. A svatební hostina se podle ženina přání odehrála na mrtvém, svátečně prostřeném těle vojáka.
Na snímku je opravdu zachyceno několik žen v černém nad vojákovým tělem, zle poznamenaným válkou. Nad ožehlým, studeným tělem v bílé košili, které zahřívají jen mističky se svatební manou.
Chvíli jsem se od snímku nedokázal odtrhnout. Probral mě až míč, který prudce prolétl mezi mnou a billboardem. Chlapec v tílku mě minul, ale nevzdával se a nadšeně upaloval vstříc reprezentační kariéře - billboard nebillboard.
Kolem právě protancovaly usměvavé dívky, kterým zpod černých plášťů vykukovaly zcela modré džíny. "Líbí se vám v Íránu?“ procvičovaly angličtinu.
Běžní Íránci, včetně mnoha úředníků a politiků, opravdu nemají kdy myslet na odkaz revoluce. Musí totiž načerno sehnat benzin. A že prezident Ahmadínežád zpochybnil holokaust? Židé mi nevadí, ať si Ahmadínežád říká, co chce - já musím splácet hypotéku, zní klasická odpověď. A radarová základna v Česku? Nevím, nemám na nepřátele čas.
