Přijde mi, jako bych se ráchal v nějaké prvotní "polévce", v níž jsme všichni jen mazlavým společenským planktonem a čekáme na den, kdy nás evoluce dost halabala rozdělí na chudé a bohaté. (Já samozřejmě tuším, jak to dopadne; možná proto jsem v takové pohodě.)
A tak si proplouvám, zpravidla nepoznán, mezi prostými lidmi a je mi hezky, protože nikde jinde váš vaše milióny nepotěší víc, než mezi těmi, kteří je nemají.
Být milionářem je totiž především o pocitu. Asi tušíte, že ani tady, na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde se právě poflakuju, nedokážu vypít víc piva, než všichni ti hubení vlasáči, ani za půllitr nebudu platit víc než prsaté studentky v batikovaných tričkách.
Nanejvýš mohu svůj milionářský statut stvrdit vyšším dýškem, což také s okázalou skromností a plachostí dělám. Jsou tu ovšem všechny ty krásné představy, co všechno bych na rozdíl od ostatních mohl... kdybych chtěl!
Kdybych chtěl... nemusel bych být vůbec v Uherském Hradišti, ale třeba na ostrově Reunion, nebo klidně na Seychelách, když se teď uvolnil pokoj po panu Krejčířovi. Nejen to; kdybych chtěl... mohl bych si koupit tři láhve dvanáctileté whisky a rozlévat ji zadarmo bezdomovcům, nebo bych mohl koupit pět lahví dvanáctileté whisky a rozlévat ji zadarmo bezdomovcům na Seychelách!
Taky bych mohl letět helikoptérou a přistát na novozélandském ledovci Franz Josef, nebo si udělat celodenní výlet tryskovým člunem po divoké řece Wairahurahiri, nebo bych si v pražském Bugsy’s mohl nechat namíchat koktejl Manhattan Exlusive za devatenáct tisíc devět set devadesát korun.
Hloupé na tom všem je akorát to, že jsem milionář, který o takových věcech daleko raději sní, než je dělá. A snít se dá i zadarmo!
Uvažoval jsem, jaký je vlastně rozdíl mezi mnou a vší tou roztomilou čeládkou, co se tady v Hradišti potlouká mezi kinem Hvězda a pivním stanem na náměstí. Oni se poflakují, já se poflakuju... Jistě, já bych se mohl poflakovat mnohem dýl, třeba rok! Jenže, bavilo by mě to? Vždyť bych nakonec ani valně neměl s kým... ještě tak s Břéťou Rychlíkem, ten je taky v balíku, ale zase furt zpívá ty svoje horňácké pěsničky, což není zrovna velká legrace.
Ale nakonec jsem na to přišel.
Rozdíl mezi mnou, milionářem-snílkem, a jimi, chudými lidmi, kteří sní stejně jako já o Reunionu a dvanáctileté whisky (a mnoha dalších zbytečnostech), tkví především v tom, že já už vím, jak takové sny vypadají, když si je vyplníte.
A můžu vám říct, že vypadají opravdu moc hezky... většinou skoro tak skvěle, jako vaše někdejší představy. Bohužel jen skoro...
Jeden můj známý, básník I.W., kdysi napsal: "Zůstaň kde jsi a opatruj svou touhu." A já vím, o čem mluvil.
Splnění snů, zvláště, je-li náležitě rychlé a hladké, může slabším povahám snadno zlámat vaz. A pokud se takové snění, ve fantazii poněkud mdlé a omezené, omezí na prachy samotné, pak je zpravidla zaděláno na veliký průser.
Obrana proti tomu, že si jednoho dne splníte všechny sny, není snadná, ale jednu metodu, myslím, doporučit mohu.
Já kupříkladu sním nejraději o tom, že se stanu špičkovým zpěvákem tklivých soulových písní. A jelikož ani můj mizerný hlas ještě nezaručuje, že bych se, se svými penězi, nakonec nestal hvězdou českého popu, mám to krásně posichrované: musel bych totiž být černoch!
KDO JE MARTIN REINER
Martin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Někdejší vydavatel (mimo jiné knih Michala Viewegha), dnes rentiér a spisovatel. Publikoval sedm knih, na podzim vyjde v nakladatelství Host jeho román Lucka a já.Vydával časopis Neon (označovaný konkurencí za literární Playboy), organizoval festival Poezie bez hranic a přivedl do Česka slam poetry.
Problematice milionářství se až dosud systematicky nevěnoval.
