Krásná slova
Podtitul knihy je sice formulován Rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktance, avšak, máme-li být šiktancovsky nároční na přesnost, o rozhovor neběží.
Substantivum rozhovor předpokládá hovor, hovoření, avšak aktéři si po dva roky vyměňovali papíry: Slomek přinášel písemně formulované otázky, Šiktanc písemné odpovědi. Ad absurdum dovedeno: mohli ten "rozhovor“ pořídit, aniž by si ústy vyměnili jediné slovo. Takže Řeč ne řeč raději označujme za dialog, přičemž důkladnost, s nimiž vznikal, je v kontextu tuzemských knih ojedinělá. Nevídaný je i jazyk a styl Šiktancových odpovědí, ne vzdálený řeči jeho básní.
Následující ukázka z jedné odpovědi vysvětluje, proč tomu tak je: "Mluví se o stárnutí slov. Krásných slov, jako úkor, večeřadlo, účastenství, čistec, neblahost, úchvat... Je bohužel pravdivé. Ale básník by asi neměl kývat příliš brzy na to, že se musejí ztratit. Leccos se může v jiných rozestaveních, rozsazeních – nově omyto, ozářeno – i vracet. Jde o to pořád s 'řečí být'. Býti se slovem. Pořád s ním – němě, potichu – pracovat. I když je to třeba zbláznění. Neboť údělem básníka je i křísit i bystřit i posvěcovat řeč. Aby nebyla jenom naživu. Aby byla živá.“ Tedy: Šiktanc nechtěl z těchto nároků ustoupit ani v knižním interview.
V neposlední řadě nutno zdůraznit vybranou grafickou stránku Řeči ne řeči, stvořenou Zdeňkem Zieglerem. Svazek má ráz téměř bibliografický, s propracovaným „pauzákovitým“ přebalem a s partií panoramatických fotografií Pavla Váchy, umně složených do tří dvojic, na nichž jsou tytéž scenérie z kraje básníkova mládí zachyceny v různém ročním období, nadto jednou černobíle, podruhé barevně. Univerzitní nakladatelství Karolinum vydalo v letech 2000-2006 sedm svazků Díla Karla Šiktance; nyní k nim přidalo Řeč ne řeč a "Dílo“ tím získalo stylový doplněk.
Redukující paměť
Za zásadní kategorii Řeči ne řeči lze mít paměť. Nejen proto, že ono interview má z nemalé části ráz vzpomínkový, nýbrž i proto, že Šiktancův slovník a styl počítají a pracují s pamětí (a s tradicí) coby bohatstvím umožňujícím vyslovit se plasticky, se stimulací všech smyslů. Šiktanc kráčí proti soudobému trendu "basic“ jazyka, jehož přirozeným důsledkem je přibližnost. Dokonce čtenář může nad Šiktancovými formulacemi získat mylný sice, avšak opojný a nikoliv nepochopitelný dojem, že tento spisovatel, navýsost zdrženlivý ve sdělovaní věcí osobních, je "pouhým“ médiem, skrze něž se projevují pozapomenuté valéry české řeči.
Ovšem existuje v té knize u Šiktance evidentní rozpor právě v souvislosti s pamětí, aniž by jej tazatel Slomek, v otázkách sošně uctivý a mířící k obecnostem týkajících se převážně povahy básnické tvorby, reflektoval.
Nepřehlédnutelně jsou zde zcuknuta celá období, zejména první léta po únoru 1948, v nichž Šiktanc spěchal k budoucnosti v šiku stalinistických veršotepců (sedmisvazkový soubor "Díla“ tuto autorovu tvorbu úplně pomíjí, editor Jiří Brabec ji v ediční poznámce jednoho ze svazků zmiňuje pouze takto: "Karel Šiktanc nikterak nevybočoval z dobových pokusů o společensky angažovanou lyriku.“). Zhustit vlastní zúčtování s touto etapou do jednoho dvou odstavců je málo. Šiktanc se například po roce 1968 přátelil se spisovatelem Karlem Peckou, který naopak po únoru 1948 skončil kvůli politice ve vězení. Hovořili spolu někdy o svých protichůdných cestách v čase mládí? Styděl se někdy Šiktanc, třeba nepřiznaně, před Peckou? Nevíme. Slomka to asi nezajímá, Šiktanc to sám od sebe očividně nesdělí, netíhne k takovým zpovědím.
Nebo jiný příklad: někdejší knižní redaktor Šiktanc vychvaluje krásné svazky tuzemské knižní produkce 60. let, jejichž cena prý "bude jistojistě napříště jen růst“, "zvláště když současný knižní svět je převážně tak banálně módní a nudný“. Že tehdejší "knižní svět“ byl u nás nesvobodný, a nyní svobodný je, o tom v odpovědi ani slovo; že tehdy vycházelo mnohonásobně méně knih než nyní, přičemž v současnosti se objevuje výtečně vypravených svazků více než tehdy, o tom rovněž ani zmínka.
Zkrátka: společenský kontext nelze odpárat a zručně si formulovat: to i ve vyjadřování brilantní Karel Šiktanc přestává být přesný a pravdivý a je pouze efektní a významově polovičatý.
Nazřít dobu a hlavně sebe sama bez milosti, je asi příšerně těžké. Uvidíme, až bilance dolehne i na generaci mojí, která vyrůstala za normalizace. Jen hrstička jedinců se režimu důsledně postavila; já příslušníkem toho odvážného zlomku nebyl...
. O knize: Řeč ne řeč
Rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem. Fotografie archiv Karla Šiktance, archiv Felixe Vodičky, Karel Kestner a Pavel Vácha. Obálka a grafická úprava Zdeněk Ziegler. Karolinum, Praha 2007, 112 stran, náklad neuveden, doporučená cena 250 korun. |
