Zatímco prasata chceme mít všechna tlustá, děti chceme mít ne sice hubené, ale pěkně souměrné, takové malé bradíčky pittíčky a angelínky žolíčky (s ďolíčky). Potud je jistě správné, když je proti obezitě bojováno. Zvlášť když to platí Brusel. Aspoň jednou udělá něco bohulibého.
Přesto se kritický pozorovatel nevyhne dvěma klíčovým otázkám: Má proti tloušťce bojovat vláda? Hlavně však: Pomůže ovoce a zelenina zdarma démona špekatosti zničit?
Žel, při současné úrovni vědeckých znalostí musíme odpovědět na obě otázky negativně. Zápas s jistou formou obezity je povýtce náplní vládního úsilí. Pochopitelně mám na zřeteli boj s obezitou státního rozpočtu, prožraností a nenasytností úřadů, jakož i s leností úředníků.
To je úkol na plný úvazek, už proto, že do něj kabinet musí zahrnout nejen sebe sama. Zejména pak placené i neplacené propagátory státního přežírání, kteří tělem i duchem svádějí nejen dítka, ale i ubohé poslance k orgiím obžerství uprostřed krize. Jiřího Paroubka v této souvislosti jmenovat nebudeme, neboť tvrdí, že hubne.
Paroubek Neparoubek je však jasné, že pokud se bude vláda věnovat svým hlavním úkolům, na takové prkotiny, jako jsou vypasená děcka, jí nemůže zbýt čas. Pokud jí zbývá, měli bychom jako daňoví poplatníci zpozornět.
Pak je tu ještě druhá patálie. Zda se vůbec ovoce a zelenina k děckám dostane. A pokud ano, zda skutečně poslouží k tomu, aby děti zhubly. Víme, jak to chodí s potravinovou pomocí do Afriky. Skoro všechno rozkradou náčelníci, jejich konkubíny a velitelé vražedných komand. Na chudé se nedostane.
Učitelé si stěžují na nízké platy. Kdo by odolal přilepšit si pytlíkem salátovek, bednou rajských, či dokonce síťovkou mandarinek? Pedagogové jistě budou takové příděly považovat za nepatrnou sic, ale přeci jen kompenzaci směšných mezd a kormutlivé práce.
Zdaleka ne všichni budou ovšem takto úspěšní. Naši bodří zelináři nepochybně využijí příležitosti, aby se zbavili shnilých či jinak nemocných plodů. Ty dobré buď sami snědí, nebo vyvezou na Západ. To je tradice našich lakotných vesničanů už od první republiky.
Vláda však zná svůj lid a na toto pamatovala. Současně s programem ovoce a zelenina do škol navrhla institut agenta provokatéra. Agenti provokatéři proniknou mezi nepoctivé zemědělce a chamtivé učitele. Desítky z nich skončí v šatlavách a voňavý proud čerstvých zdravých pochoutek poproudí k našim tlustým dětem. Jenže co udělají děti?
Každý rodič ví, že když dá potomkovi do tašky rohlík s paštikou a jablko, rohlík bude sněden. Jablko bude nalezeno po několika týdnech na dně tašky shnilé. Podobný osud potká okurku, brukev, ba i za komunismu tak milovaný mandarínek, či dokonce exotické liči.
A když děti pohrdnou zdravou pochutinou od svých rodičů, proč by ji měly přijmout od vzdáleného studeného Bruselu? Ne že by malvice a peckovice ve třídách neposloužily. Ne však k jídlu, leč k nemilosrdným bitvám mezi zvlčilými žáky. Munice se vždycky hodí.
Možná tak paradoxně ovoce a zelenina splní svůj účel. Děti se budou více o přestávkách pohybovat a zhubnou. Díky, štědrá vládo!
