Teroristé jsou jistě velmi pohodlným řešením, ale toto řešení také vysvětluje vlnu dopisů se skutečným antraxem zaslaným do amerických médií a do Senátu. Nevysvětluje však lavinu falešných poplachů po celém světě. Všude sice žijí psychopati a zlí, poťouchlí lidé, ale jen oni by takovou globální lavinu přece nespustili. Dosud nikdy se nic takového nestalo.
Tedy teroristé? To se zdá stále neuvěřitelné - ale možná jen proto, že s něčím takovým jsme dosud neměli zkušenost. Možná spustili z kopce sněhovou kouli, na tu se nabalili jiní a teď ji stačí jen přiživovat. Strach žije vlastním životem.
Ale proč by to dělali? Zabíjet očividně nechtěli, protože věděli, že slovo antrax sice zní zlověstně, ale obrana je snadná. Toto ještě není odveta. Vypadá to spíš jen jako hra na kočku a na myš.
To může být motiv. Ať vlnu obav vyvolal kdokoli, svět se stává rukojmím vlastního strachu. Je zajatcem dopisů. To mu pouští žilou hned dvojnásobně. Za prvé, obavy mohou přerůst v paranoiu a ta v paniku. Za druhé, mají-li lidé pocit, že nebezpečí je všudypřítomné a stát je před ním neumí chránit, ztrácejí důvěru ve vládu a instituce.
Přerušením tohoto spojení by však demokracie přišla o svou kostru i sílu. Možná něco takového bylo cílem, možná ne. Je však dobré o tom takto přemýšlet. Člověk potom zjistí, že se může bránit i jinak než jen opatrným rozlepováním ranní pošty.
