Rozhodně odmítám, že by se zakladatel tohoto nejmladšího z monoteistických náboženství Mohameda vynořil odnikud. Tím chci říct, že pokud chceme vůbec pochopit jeho „apoštolát“, musíme prozkoumat podmínky a podněty, ve kterých žil.
Byli to rozhodně křesťané, kteří mu „připravili“ cestu pro jeho vítěznou misi. V době kdy Mohamed působil, což je 6. století našeho letopočtu, bylo křesťanství ve velmi komplikované situaci. Vzdálilo se totiž odkazu svého zakladatele Ježíše Krista. V jakém smyslu se vzdálilo? Křesťanství už přestávalo být jednoduchým vyjádřením vztahu Boha a člověka, založené pouze na Biblických textech. V době Mohamedova působení, je křesťanství téměř intelektuální záležitostí, které je přístupné jen několika „vyvoleným“. Zjednodušeně řečeno, křesťan už není v prvé řadě ten, kdo praktikuje – „Budeš milovat bližního svého, jako sebe samého“ a více nechápe. Ale křesťan je ten, kdo více a správně rozumí komplikované nauce o Boží Trojjedinosti. Pokud by někdo postavil na imaginární misku vah tyto dva křesťany, potom by v pohledu tehdejšího křesťanství převážil ten křesťan intelektuál, toho „prosťáčka“ křesťana. Křesťana, který je však blíže Božímu pohledu, než ten intelektuál!
Do této doby plné zmatků přichází Mohamed. Zřejmě diskutoval jak s židy, tak i křesťany. Odráží se to v jeho Koránu. Při diskuzích si je vědom komplikovanosti nauky o Boží Trojjedinosti, a tak přichází s radikální myšlenkou. „Není božstva kromě Boha!“ Toto vyjádření spolu s texty, které jsou básnické, je přístupnější prostým lidem, než komplikovaná podoba křesťanství vyjádřená Boží Trojjediností. Podoba křesťanství, která se opírá o jakási kvazikřesťanská vyznání, kterým rozumí jenom malý okruh „vyvolených“. Dovolím si parafrázovat slova Ježíše Krista v této souvislosti, mluví o farizejích – Evangelium podle Matouše 23:4 „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena…“ Zatímco farizejové v době Ježíše ukládali těžká břemena, tj. skutky a sami se jich nedotkli. V době 6. století je to trošku jiné. Novodobí farizejové opět ukládají břemena, nikoliv však břemena fyzických skutků, ale břemena intelektuální. A těmto břemenům rozumí jenom tito „rádobyintelektuálové“.
Není se co divit, že Mohamed získal záhy na popularitě. Navíc se v tom odráží jistě nacionální aspekt celé věci. Arabové konečně mají někoho, s kým by se mohli identifikovat.
Domnívám se, že nebýt vývoje křesťanské církve od 3. století našeho letopočtu, tak ani v šestém století „nepovstane“ samozvaný posel Mohamed. Za vznik islámu si tedy z větší části můžeme my křesťané sami. V prvé řadě to byl vývoj křesťanství směrem k intelektualismu. V další řadě to byla špatná interpretace nauky o Boží Trojjedinosti, vždyť v Koránu je tato popisována chybně. Boží Trojjedinost podle Mohameda je vztah Boha, Ježíše Krista a Marie. Ale to je jistě nějaký neortodoxní, mylný pohled se kterým se Mohamed setkal. I když nejsem zastáncem tohoto učení, vím, že tak jak je mi předkládán v Koránu, tak se nechápal obecně. Ale znovu podotýkám, nebylo to tím, že obtížné zvládnutí této komplikované nauky, umožňoval takovéto „excesy“? „Excesy“ díky nimž tady dneska máme radikální islám, teroristické činy, komplikovanou situaci na Blízkém východě.
Na závěr zopakuji jenom to, s čím jsem se s vámi sdílel, vážení čtenáři. Za současnou situaci, což je islamizace Evropy, radikální podoba islámu a další trpké ovoce, které musela lidská civilizace okusit a ještě nejspíš okusí, neseme také velký podíl my, křesťané!
